Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 17. - Stín

Susan

  Venku už nějakou dobu zuřila vánice, a tak jsme byli všichni zalezlí v chatě, pili čaj a povídali si. Dozvěděli jsme se o Gideonovi spoustu věcí. Řekl nám, že když byl malý, bál se tmy, nebo, že trpí klaustrofobií, ale nic konkrétního o tom, co zažil v době, kdy žil na Dark Castlu. Celé hodiny jsme strávili mluvením, prokládaným občasnými záchvaty smíchu. Zjistili jsme, že Gideon má v sobě něco, díky čemu dokonale rozumí přemýšlení naší věkové skupiny. 

  Poprvé za tu dobu, co Gideona znám, jsem jej viděla doopravdy se smát. Vypadal o několik let mladší a z té jiskřičky v jeho očích se staly divoké plameny.

  S Colinem jsme ten den byli vzhůru dlouho do noci, protože jsme přes den neměli možnost vybít si svou energii. Myslím, že ani Gideon se díky nám moc nevyspal, protože ráno vypadal, jako by se po něm proběhlo stádo koní.

Když jsme snídali, vše bylo naprosto normální, tedy pokud se to tak dá říct, až do chvíle, kdy se Gideon prudce zvedl, až se jeho židle málem převrátila a začal nám podávat bundy, sám si pak kolem pasu připnul svůj meč a přes ramena si přehodil kápi. 

  "Co se děje?" zeptala jsem se opatrně. 

  "Musíme do Rosenu, Ignis s námi chce mluvit." 

  "Jak to víš?" vypadlo ze mě nechápavě.

  "Poslal mi zprávu."

  Když jsem na něj jen nechápavě civěla, poklepal si prstem na spánek, aby objasnil důvod mého zmatení, ale pravdy byla, že mě to zmátlo ještě více.

  "Co přesně ti řekl?" zeptal se Colin.

  "Že mám okamžitě přijít i s vámi, a že nám musí říct něco důležitého, prý se to týká bezpečí vašeho i toho mého." 

  V tu chvíli, jako by mě někdo hodil zpět do toho výru strachu a nejistoty, ve kterém jsem žila, něž nás našel Gideon. Už jsem to nechtěla prožívat znovu, myslela jsem si, že tady jsme v bezpečí, ale nedošlo mi, že to není navždy a teď jsem se měla vrátit do situace, ze které jsem si myslela, že už jsme se dostali. 

  Podívala jsem se na Gideona zoufalým pohledem, ale to už nás táhl ven.

  Po tváři mi stekla jedna osamocená slza, zrovna ve chvíli, kdy se vzduch kolem nás zachvěl a mé tělo zaplavila vlna energie. V další chvíli už jsme stáli před vchodem do na schodiště, vedoucího do jeskyně Ignise a Venandi.

  Rychle jsem slzu setřela dříve, než si jí mohl někdo všimnout a vydala se za Gideonem a Colinem nahoru po schodišti. 

  Ignis nás přivítal hned u vchodu do jeskyně. I on měl v očích ustaraný výraz.

  Rozhlédla jsem se po jeskyni, ale Venandi, Flamma a Ventum tu nebyli.

  "Kde jsou ostatní?" ptá se Gideon okamžitě. Také  si toho všiml. 

  Ucítila jsem, jak se Ignis svou myslí spojil i se mnou a následně se v mé hlavě rozlehl jeho pevný hlas: V bezpečí, neměj strach. Raději jsem je poslal ke svým známým do Valisu. 

  "Co se stalo?" zeptala se Gideon znovu, tentokrát o trochu klidněji, ale když se tak na něj dívám, nevím jak dlouho takhle klidný vydrží.

  Dnes ráno jsme ve městě potkali dva muže, co se na tebe vyptávali. Byli to stopaři Gideone. Došlo mi, že někdo určitě přišel na to, co jsi udělal a začali tě hledat. Chtěl jsem tě varovat, obávám se, že už nikde nejste v bezpečí.