Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 16. - Zklamání

Jordan

  Stál jsem u okna ve své komnatě a sledoval sněhové vločky, které se líně snášeli z oblohy a zasypávali Mlžné Hory, když se za mými zády ozvalo klapnutí dveří.

  Očekával jsem, že příchozí je Gideon a nese dobré zprávy, ale mýlil jsem se.

  Byl to Dixon. Na tváři měl zvláštní výraz, který jsem ještě u nikoho ze svých věrných nikdy neviděl.

  Odhalování cizích pocitů mi nikdy nedělalo problém, jediný člověk, kterého jsem nedokázal přečíst byl Gideon, ale i toho jsem znal natolik dobře, je dokázal alespoň přibližně odhadnout.

  "Co se děje Dixone?" ptám se, když jsem si uvědomil, že se Dixon nemá k řeči.

  "Jde o Gideona," špitl Dixon a zahleděl se na špičky svých bot, jakoby tam měl nalepený lísteček s nápovědou.

  "Co je s ním?"

  "Našli jsme tu holku pane, ale byl s ní jeden kluk co se umí přenášet, takže se jí vždy podařilo utéct. Gideon řekl, že je bude stopovat, ale už se nevrátil," vytrousil ze sebe Dixon a nejistě při tom těkal pohledem po místnosti.

  "Myslel jsem, že už ho ty jeho špatné nápady přešli, ale měl jsem čekat, že to zkusí znovu. Proč někdo z vás nešel za ním?"

  "Zkoušeli jsme to, ale dokonale za sebou zametl všechny stopy."

  "Jak je to dlouho co zmizel?"

  "Pár dní."

  "A to jste za mnou přišel až teď?" zahřměl jsem a hodil po Dixonovi naštvaný pohled.

  "Pokoušeli jsme se jej najít, ale bohužel bez úspěchu."

  "Dobře, tak pošlete sokola do Rosenu a zmobilizujte naše tamní spojence, ať všichni hledají Gideona McMalena, s největší pravděpodobností někde schovává i Susan."

  Dalších několik okamžiků bylo v místnosti naprosté ticho, přerušované jen praskáním ohně v krbu.

  "A co máme dělat až je najdeme?" zeptal se Dixon váhavě a konečně se mi podíval do očí, cítil jsem, jak v nich plane vztek, který za sebou schovával zklamání a také strach, ale to bych na hlas nikdy nepřiznal.

  Moc dobře jsem věděl, jak je Gideon silný a také, že by se mi svou silou jistě dokázal vyrovnat, ale nebyl jsem si jistý, zda se ještě nechá ovládat strachem tak, jako tomu bylo dříve.

  "Přivést a hlavně zabijte toho draka, protože pokud by se Gideon rozhodl, že se už nadále nebude podřizovat nikomu jinému než sobě, spálil by celý Dark Castle na popel."

  Dixon přikývl a odešel z místnosti. Za chvíli už jsem viděl sokola odlétajícího ze spojovací věže.

  Gideon McMalen, proč zrovna on se musel rozhodnout, že bude dělat samé potíže.

  Když Gideon nastoupil do mých služeb byl to v podstatě ještě kluk, mladý a naivní a zaslepený touhou po uznání. Už od začátku jsem věděl, že má obrovský talent a velice cenný potenciál stát se někým velice mocným. Rozhodl jsem se jej vzít pod svá křídla a začít jej učit, abych si byl jistý, že v budoucnu nijak neohrozí moji moc, ale pak se najednou Gideon začal na svět, ve kterém žil, dívat jinak.

  Teď, když se Gideon mé moci vzepřel úplně, cílil jsem zklamání, ale zároveň jsem v hloubi duše právě tohle čekal. Tento můj svěřenec byl vždy velice nezávislý a jen velmi výjimečně si nechal od někoho rozkazovat. Velice rychle mi došlo, že byl jediný způsob jak Gideona doopravdy zkrotit, a to zlomit jej, ale doteď jsem k tomu neměl žádný důvod.

  Po chvíli přemýšlení a bezcílného koukání z okna jsem se otočil a odešel do jedné z věží. Netrvalo dlouho a stanul jsem za dveřmi malé temné místnosti na jejím vrcholu. Na zdech tu byla zavěšená kulatá sklíčka ve zdobených rámech, z většiny z nich vycházelo tlumené bílé světlo, jen jediné bylo zbarvené černě.

  Bez váhání jsem se vydal právě k tomuto sklíčku a zadíval se na obraz, který v něm probíhal. Uviděl jsem Gideona sedícího v sedle svého koně jak cválal po nějaké ploše pokryté sněhem. Z prostředí, které se kolem něj nacházelo, se bohužel nedalo určit, kde by jej měli hledat.

  Litoval jsem, že jsem sem nezašel dříve, protože kdyby ano, už bych dávno věděl, že se Gideon rozhodl sejít z cesty a přeběhl na druhou stranu.

  Mé další kroky směřovali do sklepení, kde se schovával můj nejvěrnější přítel.

  Když jsem vstoupil do prostoru, kde tato bytost přebývala, přeběhl mi mráz po zádech a chloupky na krku se mi zježily. Neměl jsem strach, stvoření, které se tu nacházelo, mi nemohlo nijak ublížit, ale jeho přítomnost působila velice mrazivě.

  Ze stínu vyšlo stvoření v podobě vlka s uhlově černou srstí, v černých nemilosrdných očích mu plál temný oheň, který naháněl strach téměř všem, co se s ním někdy setkali, kolem vlkových nohou se převalovala tmavě šedá mlha.

  "Co potřebuješ?" rozlehl se po sklepení chladný nelidský hlas.

  "Najdi ho a přiveď," odpověděl jsem bez váhání.

  Vlk se okamžitě proměnil v mlhu a ta se zformovala v krkavce, který odlétl chodbou pryč.

  Ne, že bych svým věrným nevěřil, ale Gideon se uměl opravdu mistrovsky skrývat a nejspíš by jej nenašli, pokud by to sám nechtěl, měl jsem větší jistotu, že se ke mě dostane, když jej hledá i někdo další.

.....

DŮLEŽITÝ DOTAZ, PROSÍM PŘEČÍST A ODPOVĚDĚT DO KOMENTÁŘŮ!!!

Chci se zeptat jestli se vám tento příběh lépe čte v první nebo ve třetí osobě. Chtěla bych celý příběh sjednotit jen do jedné osoby, ale nemohu se rozhodnout, která z děchto dvou variant je lepší. Pokud bude většina z vás pro pokračování v první osobě předělám některé kapitoly tak, aby tomu vyhovovali, pokud byste se rozhodli pro třetí osobu přepsala bych všechny kapitoly v první, jejich obsah by se však nijak nezměnil.

A teď k samotné kapitole.

Nová kapitola je tu velice brzy tak, jak jsem slíbila, sice kratší, ale je. Musím vám přece nějak vynahradit to dlouhé čekání.

Také už mám napsanou kapitolu s číslem 17 a rozepsanou 18, jsem se nějak rozjela co říkáte?

Co si myslíte, že je zač ten tvor ze sklepení? Máte nějaké teorie? Jak si myslíte, že bude příběh pokračovat?

Také bych ráda oznámila, že se pomalu ale jistě plížíme ke konci, ale nebojte, ještě plánuji druhý díl a možní i třetí, pokud mě napadne něco, co by se v něm mohlo dít.

A teď přichází na řadu mé typické škemrání o hlasy a komentáře XDDD

Tak hlasujte, komentujte a mějte se fanfárově.

Vaše Kája XD