Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 31

S širokým úsměvem na rtech se vracela postava v modrých šatech se spadlými rameny do komnach, jež byly přiděleny dívkám ze sedmé Oblasti. Proplula do obývací místnosti otevřenými dveřmi a pokračovala chodbou až do svého pokoje.

„Jak jste se měla, Kristin?“ vyzvídala Nicci.

„Báječně. Doufám ale, že Edit se bavila víc,“ pronesla s nadějí v hlase.

„Přála byste ji její, aby si ji princ vybral?“ zajímala se kadeřnice.

„Přeju to té, která si získá princovo srdce. Co záleží na tom, jaká bude. Potřebujeme především dobrou královnu a tou se manželka prince Anthony nestane,“ odpověděla Kristin, co si popravdě myslela.

Služebná souhlasně pokývala hlavou. „Bude nás ovšem reprezentovat v jiných zemích, měla by být...“

„Krásná?“ uchechtla se Kris. „O to se snad postaral Zápis, ne? Z celé země byly vybrány ty dívky, jež by měly být tím nejhezčím, co v naší zemi můžeme nalézt,“ pronesla hořce.

„Kdyby si princ chtěl skutečně vzít to nejhezčí z naší země, mohl si vzít nějaký obraz,“ poznamenala trefně Nicci.

Kris se na svou služebnou překvapeně podívala. „Pravda,“ usoudila s úšklebkem. „I když... Viděla si zdejší obrazy?“ zeptala se. „Brrr.“ otřásla se, což Nicci rozesmálo.

„Kristin, jaké to je v sedmé Oblasti?“ položila své paní otázku, na níž se toužila zeptat hned, jak se s ní seznámila. Až nyní však sebrala odvahu.

„Nikdy si tam nebyla?“ optala se překvapeně Kristin.

„Nikdy jsem neopustila královský dvůr. Nejdále sem byla na hranici s jedničkou,“ konstatovala zklamaně Nicci.

Tmavovláska měla chuť si jednu vrazit. Málokdo z hradu někdy odcestoval dál, než do druhého kraje. Proč si myslela, že by šestnáctileté děvče bylo výjimkou?

„Až se vrátím domů, můžeš mě přijet navštívit. I s Luciou a Sabin. Pokud ovšem budete chtít,“ nabídla.

Mladé kadeřnici se rozzářily oči, čímž Kris až bolestně připomněla Rose. „To bychom mohly?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Ale jistě. Jinak bych ti to ani nebízela,“ potvrdila Kristin, jež se snažila zahnat příval vzpomínek, které se týkaly její mladší sestry.

Dívka by štěstím svou paní nejradši objala. Jistě, měla dovolenou, ale její rodina si nemohla dovolit vyhodit peníze za ubytování. Cesta nebyla tak drahá, to s místem na přespání to bylo horší. Tohle byla šance, jak poznat víc ze z nádherné země, v níž žila.

Klid, jež v pokoji vládl, narušilo prudké otevření dveří. Do místnosti vtrhla služebná, jež měla pro svou paní důležitou zprávu. Podle lapání po dechu a rudého obličeje tmavovláska pochopila, že  kosmetička musela celou cestu běžet.

„Stalo se něco, Sabin?“ vstala rychle z pohovky, na níž společně s Nicci seděly a hrály šachy. Nebo se o to alespoň pokoušely.

Sabin s hrůzou pohlédla na svou paní. Tušila, že to, co se dozví, se jí velice dotkne. „Kristin, máte se dostavit před zámek.“

V dívčině tváři se mihl zmatek. „Princ mě posílá domů?“ zeptala se s vidinou toho, jak se brzy setká se svou rodinou.

„Ne, Kristin,“ dostala ze sebe ze sebe s námahou služebná. „Vás ne,“ dodala tišším hlasem.

Tahle jediná věta stačila k tomu, aby tmavovlasá dívka zapomněla na vybrané chování. Vyběhla na chodbu a co nejkratší cestou mířila ven z hradu.

Srdce jí divoce bušilo, když se dostala na denní světlo a na cestě lemované květy, kousek od kočáru, spatřila dívku ze své oblasti. Trojice služebných stála poslušně v řadě před svou paní. Tmavovláska stála zády k zámku.

„Co se děje?“ chtěla vědět Kris, když se zastavila těsně za ní. Věděla to. V hloubi duše to věděla už v okamžiku, kdy se zvedla z pohovky. Připustit si to bylo ale něco jiného.

„Jedu domů, Kristin,“ otočila se nejstarší sedmička na dívku, jež se za tu dobu, co zde byly, stala její kamarádkou.

„Proč?“ nechápala mladší z dívek.

„Protože mě princ propouští,“ odpověděla jemně sedmička, jež se na začátku zdála chladná. Čím blíže si ale s Kristin měly, tím více začínala vůči tmavovlásce roztávat.

„Nevěděla jsem, že chceš domů,“ zamračila se.

Z dívčiných úst vyšel povzdych. Očekávala, že onu zprávu Kristin nevezme lehce. Nečekala ovšem, že se bude snažit před pravdou zavírat oči tak dlouho. Pomalu zavrtěla hlavou a čekala. Dávala dívce šanci onu situaci skutečně zpracovat.

„Ty si domů nechtěla. To on tě posílá pryč,“ vyhrkla Kris, jež se stále prala sama se sebou.

„Přesně tak,“ potvrdila Edit.

„Nečekala jsem, že to bude tak brzy a už vůbec ne, že to budeš ty, kdo půjde domů. Měla jsem to být já...“

„Ne, Kristin. Neměla,“ usmála se sedmička a druhou dívku objala. „Nikomu princ nedovolil setkat s dojíždějící dívkou. Nemohly se rozloučit a mně povolil říct sbohem alespoň tobě. To je dobré znamení,“ zašeptala jí do ucha.

Kris nakrčila obočí.

„Můžeš to být ty, Kristin. Můžeš se stát další princeznou,“ pronesla s jistotou v hlase, jež Kristin téměř vyrazila dech.

„Já ale...“

„Doteď ses neřídila ničím, co ti kdo doporučil. Tak to teď neměň. Ty nejsi míšenec. Jsi mnohem víc. Mnohem víc než ty namyšlený jedničky. Nejen, že jsi nádherná, jsi i chytrá a upřímná. Princ to vidí. A nejen on. Ze začátku jsem to taky neviděla, ale teď už vím, že pokud budeš chtít, tak do roka bude na královské svatbě stát na dortu tvoje podobizna ve svatebních šatech,“ trvala na svém Edit. Potřebovala, aby Kristin otevřela oči. Ona už pro sedmou Oblast nic víc udělat nemohla. Ale Kristin? To byla jiná pohádka.

„Ty jsi ale...“ nechala zbytek věty viset ve vzduchu Kristin. Odtáhla se od své bývalé spolubydlící. „Budeš mi chybět. Nebudu si mít s kým povídat,“ postěžovala si.

„Máš tam Bekki. Kristin poslyš... Obě víme, že se s ní něco děje. Je to hodná holka. Bude potřebovat kamarádka,“ naléhala na mladší dívku.

„Postarám se o ni. Slibuji,“ přikývla odhodlaně tmavovláska.

„Kris, pokud uspěješ, můžeš pomoc lidem v naší Oblasti. Za dívku která se stane princeznou, dostane její Oblast dar. Jako poděkování za její poskytnutí,“ upozornila Edit důrazně.

„Edit, já...“ začala Kristin odmítavě vrtět hlavou.

„Za každou princeznu, Kristin. I za tvou matku naše Oblast dostala dar. Rozumíš? Nemusíš si brát prince. Jen se musíš udržet do konce,“ pohladila ji po vlasech, jako kdyby byla starší sestrou, jež se utěšit děvčátko, které si natlouklo koleno při pádu z kola a už na něj znovu nechtělo nasednout.

„Dobrá,“ vydechla tmavovláska.„Udělám, co bude v mých silách, abych se dostala do té svaté trojice,“ ušklíbla se.

„Dávej na sebe pozor,“ promluvila na ni Edit naposledy, a pak už zmizela v kočáře. Kočí pobídl koně a kočár se dal do pohybu. Brzy dívce zmizel z očí.

Slzy ji štípaly v očích, když se pomalu otočila čelem k zámku. A tam, v otevřených dveřích, stál ten, jež to celé způsobil. Hrdě zvedla bradu, narovnala záda. Princ si ji nějakou tu chvíli prohlížel. Oči od ní odtrhnul až ve chvíli, kdy mu jeden z poslů předal zažloutlou obálku. Tehdy naposledy pohlédl na tmavovlásku, než i s poslem zmizel v zámku.