Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 4

Štíhlé prsty prohrábly dlouhé, lehce zvlněné vlasy.

„Kiki? Děje se něco?" zeptal se zrzavý chlapec, jehož tvář byla posetá pihami. Jak moc se od obyvatel sedmičky lišil. Většina z nich měla vlasy v odstínech hnědé. Jejich tváře pihy zdobily jen výjimečně a to v malém množství. Ani jeho oči nebyly pro sedmičku tipické. Většina obyvatel, zvláště ta z původních rodin, měla oči světle šedé s nádechem modré.

Našli se tu samozřejmě tací, kteří se odlišovali. Většinou šlo o potomky těch, jež do této oblasti přišli za prací či se přivdaly nebo přiženili. Jedním z takových dětí byla i Kristin. V jejím případě se ovšem nejednalo o matku ani o otce. Byla to její babička, kdo pocházel z jiné oblasti. Zrzavé kudrnaté vlasy, hnědé oči oříškové barvy, perfektně vykrojené rty a brada s malým důlkem. Spojenost čtvrté oblasti se sedmičkou způsobila, že každý ze sourozenců Pennerových byl něčím jiný. Výjimečný.

Tmavovláska pohlédla do zrzkových očí, načež zavrtěla hlavou.

„Ale no tak," zasmál se chlapec a odložil stranou tác s čokoládovými dorty.

„Harry!" Kristin se jej pokusila obejít, aby se dostala ke stolu, kam čerstvou dávku zákusků položil. Bylo teplo a dívka měla strach, aby se čokoláda zbytečně neroztekla.

„To počká," chytil ji za ruce. „Prvně mi řekni, co se děje. A ani se nepokoušej tvrdit, že nic. Znám tě, Kiki. Hoodně dlouho."

Nad tím dívka protočila očima.

„Tak mluv," pobídl ji, když se stále k ničemu neměla.

Z jejích rtů unikl tichý povzdech. „Zápis. Ten se děje."

„Tušil jsem, že jde o tuhle blbost," připustil chlapec.

„Taky ti to tak přijde?" pousmála se lehce Kristin.

„Tak to si piš," ušklíbl se Harry. „Jennifer tím byla ovšem nadšená. Nemá ale šanci."

„Co to meleš?" podivila se Kristin. „Tvá mladší sestra je nádherná."

Harold souhlasně přikývl. „To je, ale prý hledají zástupce dané Oblasti."

„Vy tu ale..."

„Jo. Jsme vedení na Úřadě," odmávl její nevyřčenou poznámku. „Tady jde ale o víc."

„Myslíš tím vzhled, že?" odtušila Kristin. Sama nad tím už přemýšlela.

Teď to byl zrzek, kdo si povzdychl. „Přesně to tím myslím."

Kristin se uchechtnula. „Pak můžu být klidná. Moje oči, špičatý nos, výrazné lícní kosti a malý vzrůst mě odlišují od ideálního vzhledu dívky ze sedmičky."

„Nedělej si z toho legraci," napomenul svou kamarádku, když ji pustil.

Kristin vzala tác se zákusky a zanesla jej do vitríny. Během chvilky se vrátila k chlapci, kterého znala od dětství. „Nedělala jsem si legraci, Harry. Je na mně jasně patrné, že nejsem čistá sedmička. Všichni to tu vědí."

„Občas mám pocit, že jsi spíš dvojka. Nos máš spíš od nich, než od čtyřky," upozornil ji na onen fakt.

„Jistě, ale ti jej mají nahoru," přimáčkla si špičku a zachrochtala. „Nechci nikoho zesměšňovat, ale já ho nemám zvedlý," pokrčila s nevinným úsměvem rameny.

Harold nad tím pouze protočil očima a pokynul dívce, aby jej následovala do jedné ze zadních místnosti cukrárny.

„Miluju větrníky tvojí mamky," rozplývala se, když si olizovala prsty.

„Hlavně ten krém," doplnil ji pobaveně Harry.

„Přesně. Znáš mě zatraceně dobře," ukázala zrzkovi palec nahoru na znamení chvály.

„Ještě aby ne. Máš směnu i zítra?" zeptal se při pohledu na kalendář.

„Ne," odpověděla zklamaně dívka a přistoupila k němu. Prstem přejela po následujících datumech, plně si vědoma toho, že její jméno se tam nenachází.

„Nejsi nikde napsaná," konstatoval překvapeně Harry.

„Přesně tak," přitakala posmutněle.

„Skončila si?" nechápal zrzek.

„Ne," odpověděla stroze.

„Rodiče by tě nevyhodili. Jsi v tom kolikrát lepší, než moje sestry," zamračil se Harry podezřívavě.

„Pochybuji, mají to v krvi," poznamenala Kristin. „Tvoje mamka mi odmítla napsat dopoledne směny s tím, že za mě pak nebude hledat náhradu. Myslela to ale v dobrém," hájila ženu, jež jí v rodinné cukrárně Wallů zaměstnala.

„Kdy pak?" chtěl vědět její dlouholetý kamarád.

Dívka nervózně přešlápla. Cítila Haroldův pohled na své tváři. Přesto se na něj nepodívala. „Až mě vyberou." zašeptala téměř neslyšně, načež popadla ze skříňky svou tašku, prošla kolem Harryho, a aniž by dbala na volání svého jména, odvázala si zástěru, odhodila ji na pult s kasou a hlavními dveřmi se vydala na ulici vedoucí k náměstí.

Tři schůdky vedoucí do rodinného domu, ve kterém vyrostla, vyběhla, dveře rozrazila dokořán a aniž by se je obtěžovala zavřít, překonala další schody, jež ji zavedly až do podkroví, kde se nacházel její pokoj, který byl pro jednoho příliš velký. Sedla si do křesla, které bylo připevněno ke stropu, díky čemuž se mohlo otáčet a lehce pohupovat. To na něm Kristin vždycky milovala. Schoulela se do něj a zavřela oči. Její srdce bilo panikou. Celý den byla nucena poslouchat narážky na svou krásu, lítostivé řeči, jež se týkaly její mizivé šance být vybrána jen kvůli tomu, že má jinou barvu očí, špičatý nos a její poměrně malou výšku. Mizivá šance ji ani v nejmenším nezajímala. To, co jí vadilo, bylo to, jak se vše točilo kolem vzhledu. Byla zvyklá na to, že lidem často přijde divná. Nebylo jí příjemné, jak jí lidé zírali do očí, protože podle nich měly být šedé s náznakem modré a ne hnědé.

Ve vzteku vyskočila z křesla, popadla plátno, jež upevnila na stojan. Následovaly barvy, štětce, paleta a sklenice s vodou. Vlasy si stáhla do neúhledného bobku, jeden drobný štětec, jež používala na detaily, si zastrčila za ucho. Druhý, o trochu větší, namočila do vody a následně do žluté barvy. Přiložila jej k povrchu plátna. Na krátký okamžik zavřela oči. Ve své mysli si vybavila ty dokonalé barvy, jež měl západ slunce. Otevřela oči a nechala štětec zanechávat na papíře barevné stopy, díky nimž mohlo vzniknout něco neuvěřitelného.