Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 11

Světle modrá barva zámku byla už na dálku jasně patrná. Jakmile ji Kristin z okna kočáru zahlédla, nervózně se zavrtěla na sedačce.

„Co je?“ zeptala se na rovinu Edit.

„Jsme tu,“ odpověděla tmavovláska znechuceným hlasem. „Bekki,“ lehce s dívkou, jež seděla vedle ní, zatřásla.

Oslovená několikrát zmateně zamrkala. Nejspíš měla dojem, že všechno, co se za poslední týden událo, byl jen zlý sen. Vlastně ne. Jako noční můru to celé vnímala Kristin. Pro její společnice to byla příležitost pomoci rodině. Pennerovi nic takového nepotřebovali. Dokázali se o sebe postarat sami. A pokud šlo o přízeň královské rodiny, tak tu už zřejmě měli, i když o tom jejich potomci ještě donedávna nevěděli.

Z kočáru se trojici nevystupovalo zrovna snadno. Po cestě byly poněkud rozlámané. Nikdy necestovaly tak daleko. Sedmička sice byla poměrně velká, ale stavení, vesničky a města byly nalepena jedna vedle dlouhého. V podstatě šlo o jeden obrovský komplex tvořený menšími částečkami, jež byly jedna na druhé závislé. Všechno bylo tedy poměrně dostupné. Většinou zde lidé cestovali pěšky. Žádné kočáry a podobné vymoženosti. Pokud jste ovšem opravdu chtěli jet z jedné strany na druhou, jako dopravní prostředek vám bohatě postačilo kolo.

Modrá stavba, jež se nyní před trojicí brunetek rozprostírala, byla naprostý unikát. Ani jedna z dívek nikdy nic podobného neviděla. Zámek znaly ze zpráv, obrázků, vyprávění. Žádná z nich však neměla tu čest vidět jej takto zblízka. Do teď. V tuto chvíli se všechno mělo změnit. Tento obrovský komplex s rozlehlými zahradami, lesíkem, jezerem, stájemi, loukami a především haldou dokonale vybavených pokojů, se měl stát na nějaký ten čas jejich domovem. Místem, kde se měly cítit bezpečně, milovány. Alespoň to si Kristin představovala pod pojmem domov. Prozatím měla z onoho místa naprosto opačné pocity. Ohroženost. Strach. Nenávist. Samota.

Brunetka po jejím boku se neklidně pohupovala na patách. Edit si poněkud nezaujatě prohlížela květiny, jež byly vysazeny kolem cestičky, jež se táhla ke vchodovým dveřím zámku. Poslední vybraná ze sedmé Oblasti zatím obdivovala zlaté zdobení kolem oken, když si všimla pohybu v jednom z nich. Překvapeně pootevřela ústa, načež se na neznámého usmála. To už ji ovšem Edit táhla za ruku ke dveřím. Měla všeho plné zuby. Toužila být už uvnitř. Kristin na tom byla podobně. Ona si však byla vědoma toho, že příjezdem tento den nekončil. Naopak. Začínal.

Nespletla se. Bylo to přesně tak, jak jí vyprávěla Elisia. Jedna ze služebných ji postavila před fotoaparát a než se Kris nadála, už ji vedla do blízkého salónku, kam chvíli po ní byla dostrkána Bekki a hned po ní i lehce se vzpouzející Edit. Všechny byly přinuceny posadit se do křesel k zrcadlům, kde se na ně nejprve vrhli kadeřníci. Zatímco Bekki s Edit nepohrdly zastřižením konečků, poslední z dívek sevřela mužovo zápěstí ve chvíli, kdy se s nůžkami přiblížil k její hlavě.

„Žádné stříhání,“ upozornila jej klidně.

Její společnice na ni pohlédly. Nejstarší z dívek se na ní zašklebila.

„No co? Mladší sestra je v učení u kadeřnice,“ pokrčila rameny Kristin.

„Je pravda, že nemáte roztřepené konečky, lady. Ale možná změnit účes, byste...“ pokusila se navrhnout kadeřník.

To Kristin zásadně odmítla. „Děkuji, ale bez toho se obejdu. Jste laskav,“ jemně se na něj usmála, čímž si vysloužila kadeřníkův zmatený pohled.

Nakonec ovšem nic nenamítal. Pouze se vzdálil, čímž uvolnil místo ženě, jež si s sebou přinesla kufřík se spoustou štětečků, kleštiček, nůžek, olejíčků, krémů a líčidel, která prozatím neměla použít. Bekki byla ve svém živlu, zatímco Edit nad vším protáčela očima. Kris nic z toho, co s ní žena prováděla nevyvádělo z míry. Trhání obočí, natáčení řas, hydratační maska, úprava nehtů... To vše znala od své matky, jež o svůj vzhled důkladně pečovala.

Ženy se svými kufříky se postavily ke stěně, u níž stáli kadeřníci. Dveře do místnosti se otevřely a dovnitř vstoupila vysoká špinavá blondýna. Kriticky si prohlédla práci kadeřníků a kosmetiček. „To není špatné. Děkuji, můžete jít,“ propustila je. Jakmile se dveře znovu zavřely, mile se na dívky usmála. „Jsem slečna Orfei. V soukromí mě můžete oslovovat Bellance,“ oznámila jim. „Jsem jediná, komu můžete věřit. Ode mě se nedočkáte intrik ani odsouzení. Naopak. Je mi jasné, že se vše nemůžete naučit za noc. Pokud si budete přát, abych vám s něčím pomohla, stačí říct. Nebudu vás do ničeho nutit. Vše je zde pro vás dobrovolné. Nejste otroci, jste vážené dámy, jež jsou u královského dvora hostem. Zámek a jeho pozemky opustit nesmíte a minimálně na chodbách a ve společných prostorách byste se měly chovat důstojně. To je ovšem pouze má rada,“ usmála se.

Kristin přišla sympatická a především povědomá. „Omlouvám se, ale kdo jste?“ zeptala se.

„Na zámku jsem, stejně jako vy, vážený host,“ odpověděla žena s náznakem tajemnosti. „A teď, pokud souhlasíte, je čas seznámit se s vašimi sloužícímí a také komnatami,“ aniž by Bellance čekala na odpověď, vzala za kliku a vydala se zámkem neznámo kam.