Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 25

Jedna po druhé se dívky rozcházely do svých komnat, až v jídelně zůstaly pouze tři osoby.

„Měla bych jít za Ineke a Eline,“ šeptla Lorelay co nejtišeji.

Kris ještě chvíli po dívčině odchodu trvalo, než si uvědomila, že blondýnka mluvila o zbylých pětkách.

„Kristin, půjdeme?“ nadhodila Edit, když dojedla.

„Můžeš jít napřed?“ požádala ji její společnice.

Nejstarší ze sedmé Oblasti přikývla. Netušila, co má její společnice za lubem a raději to ani vědět nechtěla. Prostě se jen zvedla od stolu, čímž přiměla k postavení i prince, jemuž se uklonila a s posledním podezřívavým pohledem, jež věnovala Kris, odešla.

Klapot jejích podpatků ještě chvíli doléhal až k uším osob, které zůstali v jídelním sále. Kroky ovšem brzy ustaly, a tak se sál ponořil do ticha.

„J-Jak... Jak jste se dnes měla?“ zeptal se muž, z něhož byla jasně znát nervozita.

„Dobře, vaše výsosti. Překvapilo mě ovšem, že na večeři chyběla lady Suna,“ svěřila mu.

Ve tváři prince si mihl smutek. „P-Proč?“

„Žádná z nás ještě nevynechala ani snídani, oběd či večeři. Navíc o ní nic nevědí ani zbylé lady z Šesté oblasti,“ odpověděla popravdě.

Světlovlásek těžce polkl. Čelo měl zpocené, ruce se mu třásly.

„Omlouvám se. Nechtěla jsem vás znervóznit,“ sklonila uctivě hlavu.

„A-Ale chtěla,“ obvinil ji princ. Malinko se na ní ovšem usmál. „Jste příliš přímá.“

„Pošlete mě domů?“ tázala se směle Kristin.

„Měl bych?“ povytáhl obočí Anthony.

Kris pouze pokrčila rameny. Dobrá otázka. Měl by? Zeptala se sama sebe.

„Dnes jsem poslal domů už jednu z vás, lady Kristin. Mám dojem, že to pro dnešek stačí, co říkáte?“

Lehce pootevřela ústa. Překvapilo ji, že jí přiznal, že Sunu poslal domů. Neschopná slov pouze přikývla.

„Jsem rád, že souhlasíte,“ usmál se na ni.

„Hodláte mě tu tedy nechat? I přes mou přímost?“ zajímala jí jeho odpověď. Princ vstal a přistoupil k ní s nataženou rukou.

Kris si urovnala sukni a s jeho pomocí vstala. Nechala se odvést až na chodbu, kde se zastavili.

„Pletete se, lady,“ pronesl, nyní už klidným hlasem. „Vaše přímost je důvod, proč tu ještě jste,“ uklonil se jí, což mu dívka poněkud prkenně oplatila.

Přes své zamrznutí se přinutila k chůzi. Mířila rovnou do svých komnat. Cestou si sem tam promlula spánky, zatímco mezi zuby pevně svírala spodní ret svých rtů. Bylo s podivem, že jemnou kůži ještě neprokousla. Rozhodně se ale nedalo vyloučit, že to ještě přijde.

Princova slova ji zaskočila. To nemohla popřít. Ani trochu se jí nelíbilo, co o ní řekl. Skutečně ji tam nechával jen kvůli její přímosti? Proč tu tedy zůstávaly další dívky? Na to měla jedinou odpověď. Neznal je. Kris sice také neznal, ale alespoň s ní mluvil. Stejně jako s šestkou, jež mířila kočárem do své domoviny. Zatímco jednu poslal téměř okamžitě pryč, druhou si tu ponechával. Prozatím. Anthony netušil, jaké dívky, z nichž si měl vybrat svou nastávající, jsou. Nevěděl o nich absolutně nic. Dokonce si ani nepamatoval všechna jména. Zdál se ztracený. Přesto se mu ulevilo při každém slově té zvláštní sedmičky. Nebyla drzá. To ne. Vždy mluvila s jakousi zvláštní úctou, za níž se schovávala kapka pohrdání a provokace. Zatímco všechny se na prince snažily okouzlivě usmívat, u ní by spíš očekával vypláznutí jazyka. A možná by mu to ani nevadilo. V některých situacích by to přímo uvítal. Občas se mu všichni zdáli až moc vážní. Včetně jeho bratra, který v posledních dnech nebyl téměř k nalezení. Princ mu to ovšem neměl za zlé. Nemohl. Netušil, jaké břemeno to je, být korunním princem, a byl za to vděčný. Nepotřeboval mít vše. Bohatě mu stačilo dvacet šest dívek, jež se stále pohybovaly pod střechou jeho domova. Kvůli nim se tu cítil jinak než obvykle. Už si zde nepřišel jako doma. To se ovšem dalo očekávat. Bylo tu najednou příliš mnoho cizinců, jež narušovali chod místa, v němž vyrostl. Nemohl s tím ovšem nic udělat. Tradice se musely dodržovat. S tím nemohl udělat nic ani samotný král.

Šedá látka zavlála vzduchem, když Lucia stáhla šaty z figuríny, aby mohla upravit několik detailů. „Opravdu tu sukni chcete takto úzkou, Kristin?“

„Opravdu, “ ujistila ji dívka, když se poslušně postavila zády k Sabin, jež jí z vlasů vyndala několik sponek, jimiž jí vlasy sepnula, když si šla dopřát příjemnou koupel.

„Dobrá tedy,“ vzdala se návrhářka, s šaty přehozenými přes rameno a přáním hezkých snů, odešla.

„Nicci, běž si lehnout,“ pobídla Kris služebnou, jež se opírala o dveře šatníku.

Víčka se jí klížila únavou, s níž marně bojovala. „Ale lady...“ pokusila se něco namítnout. Nedostala však příležitost.

Kris rázně zavrtěla hlavou. „Zítra nebudeš schopna plnit plnohodnotně své povinnosti, pokud se pořádně nevyspíš.“

Blondýnka působila poněkud rozpolceně.

„Potřebuju tvou pomoc, Nicci. Jdi se prosím vyspat. Zítra nás čeká další perný den,“ požádala ji o něco mírněji tmavovláska.

Nejmladší služebná si povzdychla. Nezbylo jí nic jiného než souhlasit.

„A ty jdi s ní, Sabin,“ obrátila se lady na poslední přítomnou. „Už si toho pro mě udělala víc než dost.“

Kosmetička si to ovšem nemyslela. Měla pocit, že není své paní dostatečně k užitku. Kris toho podle ní žádala příliš málo. Spoustu věcí udělala sama. Sabin si tak přišla poněkud nepotřebná.

„Zítra bys mi mohla vysvětlit některé z těch modelů, co jsme společně vybraly,“ navrhla Kris, jež vycítila dívčinu zvláštní náladu.

Tímto návrhem se Sabiina nálada okamžitě zlepšila. „Dobrá, Kristin. Dobrou noc,“ uklonila se, stejně jako pomalu usínájící kadeřnice.

„Dobrou noc,“ usmála se na ně tmavovláska. Neměla už na nic sílu. Jediné, co ji zajímalo, byla pohodlná postel a měkkoučká deka. Zavrtala se tedy do svého lože, přičemž spokojeně vydechla. Zavřela oči a nechala sny, aby zaplnily její mysl a alespoň na okamžik jí odnesly od dramatu, jež se na královském dvoře odehrávalo každý den, hodinu a snad i minutu.