Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 21

Klapot podpatků se rozlehl tichou, potemnělou chodbou. Štíhlá dívka, jejíž obuv narušovala klid onoho místa, tiše zaklela. „Jasně. Do botníku lady prostě nemůžou patřit pantofle.“ povzdychla si. Opřela se o chladnou zeď, povolila pásek bot a zula je. „Lepší.“ uznala, a když se bosá chodidla dotkla studených dlaždiček úlevně vydechla. Celý den na vysokých podpatcích nebyl nic příjemného.

Nyní už s botami v ruce procházela zámkem ve snaze dostat se co nejrychleji ven. Když se pokusila si to zkrátit jednou boční chodbou, narazila na otevřené dveře, z nichž se ozývaly dva neznámé hlasy. Jeden patřil dívce, zatímco druhý nějakému muži. Kris se rychle otočila s úmyslem vrátit se do hlavní chodby.

„Matka ho zabije. Víš jaká je. A co je nejhorší, myslím, že by to dokázala prosadit,“ promluvil rozrušený dívčí hlas.

„Chelsea, tohle je vážné!“ domlouval mu rázný mužský.

„Já to myslím vážně, Anthony. Hayley poslala pryč, aby se zasnoubila s nějakým starým vévodou. Mě pošle pryč hned, jakmile dosáhnu šestnácti let. Ty jsi matčin oblíbenec. Proč si jako myslíš, že by jinak zbrojila proti Zápisu, když vlastní dcery hodlá provdat za muže, které nezná?“ dívčin hlas byl plný obav a zoufalství.

Tmavovláska pocítila vůči ní a jejím sourozencům lítost. Stačila udělat dva rychlé kroky těsně předtím, než děvče znovu promluvilo.

„Anthony prosím, otevři už oči. Celé ty roky tě matka prosazuje. Ona na trůnu nechce...“

„Neříkej hlouposti, Chelsea. Matka by nezabila vlastního syna. Je trošku přísnější...“

„Trošku přísnější?“ uchechtla se dívka. „Trošku? Ty nemáš ponětí čeho všeho je schopna!“ prskla na svého bratra, načež naštvaně opustila místnost. S nezájmem proběhla kolem Kris, jež zmateně zůstala stát na místě.

Z transu jí vytrhly až kroky, jež vycházely z pokoje, jež před pár okamžiky opustila blonďatá dívenka. Než tmavovláska stačila jakkoli zareagovat, ocitla se tváří v tvář muži, jež stále ještě vypadal jako chlapec. Bledá pleť, hubená a vysoká postava. Poměrně velká, hranatá brada, rty tak akorát plné, lehce našpičatělý nos, který měl posetý pihami stejně jako líce, čelo a místo nad horním rtem. Světle šedé oči pod nimiž měl jemné vrásky. Světlé řasy, husté obočí, světlé, rozcuchané vlasy. Na sobě měl pouze černé, dokonale padnoucí kalhoty a košili zapnutou až ke krku. Vypadal překvapeně, zaskočeně.

To nebylo nic proti tomu, jak se Kris cítila ve chvíli, kdy jej poznala. Zaskočeně sklonila hlavu k zemi a muži se poklonila. „Omlouvám se, princi,“ promluvila tiše. Očekávala, že na ní začne křičet, že jí vynadá. Přeci jen měla v tuto hodinu být v posteli a ne se toulat po chodbách.

„N-Nic se nestalo,“ zadrhnul se mladík. Kris se stále neodvažovala zvednout hlavu od země. „C-Co tu děláte?“ zeptal se.

Dívka polkla. Na vteřinu zavřela oči a zhluboka se nadechla. Se sebezapřením pozvedla hlavu a pohlédla do jeho očí. „Chtěla jsem se projít, veličenstvo.“

„Nemůžete spát?“

Mužova otázka ji zaskočila. „Př...“ odkašlala si. „Přesně tak,“ dostala ze sebe těžce.

„Nedivím se vám. Musí to být velká změna,“ pokýval chápavě hlavou princ.

„Víte kdo jsem, výsosti?“ zeptala se s neskrývaným překvapením.

„Jistě, lady Kristin. Pochybuji, že je v paláci někdo, kdo by netušil, kdo jste. Moji rodiče byli silně proti vašemu vybrání,“ svěřil jí.

Dívce neuniklo, jak mu zacukaly koutky.„Budu hádat,“ ušklíbla se tmavovláska.„To je důvod mé přítomnosti, že? Chtěl jste naštvat rodiče.“

„Já ani tak ne, to spíše můj starší bratr,“ přiznal muž, jež se zdál stále být ustrašeným chlapcem. Nebylo ovšem divu. Byl vystavem nevýslovnému tlaku.

„Váš bratr? Ten záhadný korunní princ, jež se vyhýbá společnému stolování?“ neodpustila si sedmička rýpnutí.

Na princově tváři se objevil jemný úsměv. „To bude on. Nemějte mu to, prosím, za zlé, lady. Dvacet sedm cizích dívek a žen v jedné místnosti...“

„Chápu, výsosti. On si z nich alespoň nemusí vybrat nevěstu,“ poznamenala trefně.

Ve světlovláskových očích se mihla bolest a potlačovaný vztek.

„Omlouvám se. Neměla bych o tom mluvit...“

Muž zavrtěl hlavou. „Vy za to nemůžete.“

„Jsem tu,“ rozmáchla obsáhle rukama. „Jsem jednou z těch, ze kterých si máte vybrat. Jsem jednou z těch dvaceti sedmi holek, před nimiž utíká váš bratr. Nemůžu za všechno to, co se děje, ale přesto na tom všem mám svůj podíl,“ přiznala s pohledem upřeným do jeho očí.

Princ na o dva roky mladší dívku zmateně hleděl. Takovou upřímnost nečekal. Překvapila ho, zaskočila ho. „Víte...“ na prázdno polkl, než znovu promluvit. „Nerad mluvím s cizími lidmi.“

„A já cizí jsem,“ pochopila Kris a znovu se uklonila. „Nechtěla jsem vás vyvést z míry, rozhněvat či pohoršit. Omlouvám se. Měla bych se vrátit do svých komnat.“ uznala. „Nashledanou, výsosti,“ rozloučila se a s hlavou skloněnou k zemi se rozešla svižnou chůzí směrem, kterým tušila, že se nachází pokoje sedmé Oblasti. Neodvážila se otočit. Nechtěla vidět, jak se princ tváří. Bála se, že jej urazila či naštvala. To opravdu naplánovala. A co z toho všeho si jako plánovala? Zeptala se sama sebe. Odpověď nebyla nikterak složitá. Nic.

S botami stále v ruce se vrátila do svých komnat. Střevíčky odhodila stranou, načež vyšla na balkon. Chladný vzduch ji ovanul. Zachvěla se. Její oči směřovaly k labyrintu, v němž předchozí noci zmizela blonďatá dívka, jež v Kris vzbudila zvědavost. Rozhodla se chvíli počkat, zda dívku znovu nezahlédne. Dlouhé minuty však plynuly a tmavovláska se začínala čím dál tím víc třást. Při pohledu na hodiny usoudila, že je už příliš pozdě. Proto se vrátila dovnitř. Zavřela dveře, zatáhla závěsy a ulehla do postele.

Hodiny odbily brzkou hodinu ranní. Broskvová látka se mihla v záplavě zelené. Blonďaté vlasy zapletené do překrásného copu, vypadaly v měsíčním světle téměř bílé. Netrvalo to déle, než pár vteřin, co bylo děvče k zahlédnutí. Jen co se dostalo ke vstupu do labyrintu, zmizelo v něm, aniž by vědělo, že bylo pozorováno párem očí, jež ovšem nepatřily tmavovlásce ze sedmé Oblasti, jež světlovlásku spatřila už předchozího dne. Kris tehdy nemohla spatřit nikoho. Pokud by jej ovšem nepotkala ve svých snech. Jakmile totiž ulehla do postele, okamžitě se nechala odnést do říše snů, ve které zůstala až do chvíle, než se dveře jejích komnat otevřely a dovnitř vstoupil tři služebné, jež ji nerady vyrušily z jejího snění. Vypadala tak klidně. Bezstarostně. A také byla. Jakmile však otevřela oči a pochopila, kde se nachází, nejistota a napětí byly zpět. S jasnou prosbou v očích pohlédla na svou sloužící. Jednalo se o jasný vzkaz. Dnes ne.