Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 40

Prsty s odkrvenými klouby křečovitě svíraly látku vínových šatů. Drobná tmavovláska spěchala co nejrychleji do svých komnat. Na hrudi cítila nepříjemný tlak. Tlak pramenící ze zrady někoho, komu věřila. Rukou, kterou si nepřidzvedávala šaty, se dívka chytila za bok, ve kterém ji píchalo.

„Kristin!“ dolehl k jejím uším známý hlas. „Kristin, prosím!“

Něco v jeho hlase ji donutilo zastavit a počkat, než ji dojde. Stalo se tak příliš brzy. Světlovlásek předstoupil před ní, aby jí mohl pohlédnout do tváře.

Oříškové oči vzhlédly, aby mohly pohlédnout do modrošedých. Na maličký okamžik se přesunuly o kousek výš. Tehdy ji Kris spatřila poprvé. Korunu. Korunu, jež způsobovala, že Mattova hlava byla těžší. Symbolizovala tlak, jež byl na prince dlouhé roky vyvíjen. Poukazovala na jeho původ, titul, ale i budoucnost.

„Jen jsem chtěl...“ začal nejistě.

Brunetka se pohledem zabodla do jeho očí. V její tváři se zračila bolest. Bolest již způsobil on a nikdo jiný.

„Chtěl jsem... Chtěl jsem tě poznat. Bez všech těch...“ rozmáchl rukama. „Bez všech těch komedií. Takovou, jaká doopravdy jsi.“

Dívka se smutně uchechtla. „Poznal si mě. Já si na nic nehrála! Všichni říkáte, jak si vážíte mé upřímnosti, ale sami ke mně upřímní nejste. Ani ty, ani tvůj bratr.“

„Dělal jen to, oč jsem jej požádal. Jeho neviň za má špatná rozhodnutí, za mé chyby,“ požádal ji zoufale. Byl si vědom toho, že i Anthonymu na této dívce začalo záležet. Nechtěl, aby se mu začala stranit proto, že vyhověl žádosti svého bratra a držel jeho pravou identitu v tajnosti.

„Byla má hloupost, že jsem ti věřila. Myslela jsem si... Byla jsem tak pitomá!“ pustila látku šatů a rukou si přejela po tváři. „Hned první večer nás Bellance varovala. Řekla, že věřit můžeme pouze jí. Jenže tak to není. Dokud jsme zde, nemůžeme věřit nikomu.“ Její slova se korunního prince dotkla. „Jednou si řekl, že se sem nehodím. Věděla jsem to. Už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o Zápisu, jsem to věděla.“

„A přesto jste stále tu,“ poukázal na fakt, kterého si Kris byla až bolestně vědoma.

„Ne na dlouho,“ špitla neslyšně tmavovláska. „Chtěl si mi to vůbec někdy říct?“

„Chtěl. Opravdu ano, ale...“ přistoupil k ní blíže a pokusil se ji pohladit po tváři. Ona však před jeho dotekem uhnula. „Bál jsem se. Bál jsem se přesně téhle reakce. Ale upřímně, Kristin, když utíkáš teď, neutekla bys už tehdy? Kdybych ti to řekl hned při našem prvním setkáním? Nepadla bys na kolena jako ostatní a raději nedržela jazyk za zuby?“

„Nevím, Matte,“ přiznala. „Nevím, jak bych zareagovala tehdy, ale kdybys mi to řekl sám, rozhodně bych nebyla tolik naštvaná, jako jsem teď,“ upozornila jej. „Na ten oběd si přišel jen proto, že si věděl, že tam nebudu, že?“

Jeho mlčení jí bylo dostatečnou odpovědí.

„To mi stačí,“ pokusila se ho obejít, avšak tentokrát ji zastavila jeho ruka, jež nyní spočívala na jejím rameni.

„Kdybych ti to řekl včera, změnilo by to něco?“ zeptal se tiše.

Dívka na něj pohlédla přes rameno. „Chtěl si mi to říct?“

Muž přikývl. „Potom, co si mluvila o tom, že každý, kdo vyrůstal ve lži a klamu musí brát upřímnost jako ten největší dar. A já to tak mám, Kristin. Proto jsem ti to chtěl říct. Doufal jsem, že to pochopíš...“

„Jenže si mi to neřekl “ povzdychla si dívka a odvrátila od něj pohled. V hlavě v onu chvíli učinila hned několik rozhodnutí. „Nechte mě jít, vaše výsosti. V jídelně máte dost oddaných poddaných. Některá z dam s vámi jistě stráví svůj čas.“

„Kristin...“

„Prosím,“ jedno jediné slovo a kolik toho zmůže...

Stisk na jejím rameni povolil a ona tak mohla konečně pokračovat ve své cestě. Budoucí král sledoval její vzdalující se záda a v duchu se proklínal. Nemohl jí nic vyčítat. Tohle byla jeho vina. Ona měla plné právo se zlobit. Přesto nemohl tvrdit, že nedoufal v odpuštění. Užíralo ho vědomí, že od něj odchází, a že je to jeho vina. Horší pocit, než když nás někdo opouští je vědomí, že si za to můžeme sami.

Jen co se tmavovláska dostala do svých komnat, popadla pero a papír. Posadila se ke stolku a pero přiložila k papíru.

Milý Tylere,

Včera odešla další dívka. Dvojka. Je mi jasné, že jste se to už dozvěděli ze zpráv. Zbývá nás dvacet. Brzy to bude měsíc, co tu jsem a už je to tu k nevydržení. Cítím, jak se ztrácím. Nevím kdo je přítel a kdo nepřítel. Všechno mi to začíná splývat, jako kdybych viděla rozmazaně. Vím, že nikomu ze zámku nemůžu věřit. Věděla jsem to od začátku a přesto jsem jednomu člověku věřila. Byla to chyba. Chyba, kterou už nikdy neudělám. Nechci tu už déle být a vlastně ani nemusím. Vyřiď našim rodičům a sourozencům, že se už brzy vrátím domů.

S pozdravem,
Kristin.

_______________________________________

Tak je to tu! Konec první knihy tohoto příběhu. 😊

Děkuji za všechny hlasy a přečtení. Doufám, že se vám příběh Kristin bude líbit i nadále! ✨