Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 37

V obrovském zámku se člověk lehce ztratí. Zvlášť, když se vydá postranními chodbičkami místo toho, aby šel po těch hlavních. A tak se stalo, že se štíhlá dívka ocitla v široké chodbě, v níž ještě nikdy nebyla. Tohle nebyla obyčejná, postranní ulička, což tmavovlásce velmi rychle došlo. Napadlo ji, v jaké části zámku, se pravděpodobně nachází, ale jistá si nebyla. Její domněnka se potvrdila až ve chvíli, kdy zaslechla hlas, jež se nedal s žádným jiným zaměnit. Hlas královny.

„Tobě normálně přeskočilo!“ rozčilovala se žena.

Už jen podle jejího tónu Kris věděla, že nyní by jí sama rozhodně čelit nechtěla.

„Je od tebe samozřejmě velice laskavé, že se svému bratrovi snažíš pomoc, ale tohle?! Tohle už přeháníš!“ na chvíli se odmlčela, jako kdyby dávala druhé osobě čas, aby se bránila. Když se ovšem neměla ke slovu, Karine pokračovala. „Schválení poslání domů! Vždyť je to směšné! A když už na tom trváš... Měla bych to provádět já! Jsem přeci vaše matka,“ dodala klidněji. Nyní v jejím hlase byla znát naděje. „Jak jako, že je ti to líto?! A kdo to jako bude mít na starost?! Snad ne tvůj otec!“ zasmála se na konci věty chladně. „Ty?! Ještě si ani jednou nebyl na společném jídle! Nikdy si ty dívky neviděl!“

Zdálo se, že královna ve svém proslovu hodlá ještě hodně dlouho pokračovat. Kris už však slyšela víc než dost. Co nejrychleji se se vrátila, kudy přišla. Zdálo se to jako to nejlepší řešení.

Do komnat sedmiček vkročila jako pravá dáma. Hned, co se za ní zavřely dveře, se ovšem rozběhla do komnat Bekki. Neklepala. Pouze vzala za kliku a rovnou vstoupila. Její spolubydlící seděla na posteli a hleděla na nějakou fotografii. Kris zavřela dveře a pomalu k ní přistoupila.

„Tvoje rodina?“ odtušila.

Bekki přikývla. „Začínám se bát, jestli je vůbec ještě někdy uvidím.“

„Co to povídáš, Bekki?“ Kristin nechápavě hleděla na druhou sedmičku.

„Třeba se ztratím stejně, jako Edit a co potom?“ zašeptala zdrceně Bekki.

„Proto jsem tu,“ podala dívce psaní jež bylo důvodem jejího vtrhnutí do dívčina pokoje.

„Co to je?“ zamračila se podezřívavě sedmička.

„Čti,“ pobídla ji Kris.

Dívka tedy vytáhla kus papíru z obálky a její oči po něm začaly kmitat. „Kristin, jsem v pořádku. Možná trochu potlučená, ale naživu. Je mi jasné, že ti tohle nestačí. Že budeš chtít znát všechny podrobnosti a já ti je řeknu. Tobě i Bekki. Až se zase uvidíme, dáme si společně čaj, zasmějeme a na všechno zlé zbydou už jen vzpomínky. Do té doby ti musí stačit jen to, že jsem živá a myslím na vás. Až se budete vracet domů, přivezte mi donuty s čokoládou. Hodně štěstí. S pozdravem, Edit, lady ze sedmé Oblasti,“ ještě jednou dopis přelétla očima, aby se ujistila, že se nespletla. „Kristin tohle je...“

„Víc než v co jsme doufaly,“ přikývla tmavovlasá dívka a stejně jako do šedých očích, se i do těch jejích nahrnuly slzy. Znovu.

„Není mrtvá,“ vyslovila Bekki ona slova, jako kdyby tomu stále nemohla uvěřit. „Není mrtvá,“ zopakovala a s úsměvem se vrhla Kris kolem krku.

A tak tam jen tak seděly na posteli, v objetí, obě pohlcené myšlenkami, jež se upínaly k dívce, jež ve stejnou chvíli, ovšem na jiném místě, myslela na oplátku na ně.

Ve svých komnatách se Kris ani neohřála a už ji služebná táhla na chodbu.

„Sabin! No tak!“ zasmála se. Sotva odešla od Bekki a už zase někam musela.

„Musíte si pospíšit. Některé lidi není dobré nechávat čekat,“ zamumlala k ní kosmetička.

Hned, co Kris spatřila světlovlasého muže, na jehož hlavě seděla koruna, bylo jí jasné, proč Sabin byla tak neodbytná. „Děkuji, Sabin. Můžeš jít,“ propustila služebnou a až teprve tehdy se na muže obrátila. „Vaše výsosti,“ uklonila se.

„Lady Kristin,“ oslovil ji princ a pokynul jí, aby zaujala místo po jeho boku. Vykročil chodbou, aniž by pohlédl za sebe. Dívka jej následovala a velice brzy s ním srovnala krok.

„Děkuji,“ vypadlo z tmavovlásky.

„Prosím?“ povytáhl mladík obočí.

„Za Edit. Moc to pro mě znamená,“ usmála se vděčně.

„Jsem rád, že se vám ulevilo, lady. Ale není to má zásluha. Za nalezením lady Edit stojí strážci, které vyslal můj bratr. To on má právo vydávat rozkazy gardě, ne já,“ vysvětlil.

„Pak bych měla poděkovat jemu, pokud jej ovšem někdy uvidím,“ ušklíbla se. „A omlouvám se. Neměla jsem na vás tak křičet.“

Tomu se princ nervózně zasmál. „Nemáte se za co omlouvat. Je pravda, že mi to nebylo příjemné, ale chápal jsem to. Když jsem se dozvěděl, že lady Edit zmizela, myslel jsem, že požádáte o možnost vrátit se domů “ přiznal.

„Pustil byste mě?“ zeptala se. Nebyla by tím nijak překvapená. Princ se zdál jako laskavý člověk.

„Přesto, že je mi vaše společnost příjemná, nemohu vás zde držet,“ pohlédl jí do očí, jako kdyby v nich hledal onu žádost. „Stačí říct a nechám připravit kočár. Pokud se ovšem rozhodnete zůstat, vězte, že nejste ve vězení, lady. Jste zde hostem,“ ujišťoval dívku Anthony.

Kris se přistihla, jak se jí srdce rychleji rozbušilo. Pohrávala si s myšlenkou na odchod. A rozhodně to nebylo poprvé.

Nějakou chvíli jen tak bloudili po hradě. Povídali si, smáli se. Jeden druhého neznali a přesto jim bylo dobře. Oba něco hledali. Možná lásku, přátelství, klid... S tím druhým měli alespoň na chvíli pocit, že se nemusí nikam hnát, že si je štěstí najde samo. A tak bylo naprosto pochopitelné, že si spolu přáli být ještě déle. Jenže povinnosti volali. Královna si žádala svého syna a Kris zase slíbila Bekki, že jí vezme do knihovny.

„Lady Kristin, co byste řekla pikniku?“ navrhl Anthony nervózně.

„"Pikniku? A nebudou ostatní dívky žárlit? S některými jste ještě ani nemluvil,“ připomněla mi opatrně.

Anthony si povzdychl. „Máte pravdu. Snažím se. Opravdu. Ale jen jednu dívku jsem nechtěl hned po schůzce poslat domů a ta právě teď kráčí po mém boku.“

Tmavovláska si musela odkašlat, než byla schopna promluvit. „To myslíte vážně?“

„J-Já... Ano. Všechny se mi snažily zalíbit... Byly tak...“ hledal ta správná slova.

„Falešné?“ navrhla Kris.

Mladík přikývl. Vypadal zoufale. Dívka se na něj povzbudivě usmála. Moc dobře věděla, jak se cítí. Pokaždé, když se na ní některá dívka z prvních třech oblastí usmála, pocítila nutkání utéct. Raději trávila čas s Lorelay, která měla vždy vlídný a upřímný úsměv. Cítila se s ní dobře, tak bezpečně, jak jen to v její situaci šlo. Pokud něco podobného zažívá Anthony, když byl s ním, nehodlala se od něj držet dál. Vždyť i ona s ním byla tak nějak ráda. Nic ji proto nebránilo souhlasit s další schůzkou. Takový piknik může být pořádná legrace.

_______________________________________

Že by láska? 😍😂 Na koho sázíte?

💋🤗💖