Ráno. Nejhorší část dne. Alespoň pro tmavovlasou dívku, jež se s odporem musela vyhrabat z postele. Jedna z jejích kamarádek byla ze zámku pryč a ona se s tím musela smířit. S utrpením se dobelhala k obrovskému zrcadlu, u něhož na ní čekaly dvě služebné. Ani nevnímala, jakou róbu na ní navlékají. Bylo jí to jedno. Poslušně se posadila do křesla a nechala Nicci se Sabin dělat jejich práci. Do zrcadla pohlédla až těsně před odchodem a to jen kvůli nedočkavým výrazům služebných.
Ústa se jí samovolně pootevřela, když spatřila svůj odraz. Hladké šaty s lehce rozšířenou sukní a opravdu tenkými ramínky. To, co dívku ovšem zarazilo, byla jejich barva. Černá. Jako ta nejtemnější noc. Vlasy měla sčesané do nízkého drdolu, z něhož měla vytažených několik pramínků, jež se jí vlnily kolem tváře. Jemné béžové líčení, jež bylo místy ztmaveno hnědou a maličko výraznější rtěnka. Lodičky byly naprosto obyčejné. Klasické černé s vysokým podpatkem. Jediným doplňkem byly delší stříbrné náušnice. To bylo vše.
„Nevím co říct. Já...“ vydechla zaskočeně lady.
„Když nevíte, co říct, nemusíte říkat nic. Mně osobně bohatě stačí vidět, jak perfektně vám ty šaty sedí,“ usmála se jemně na svou paní návrhářka.
„Souhlasím s Luciou,“ přitakala spokojeně Sabin.
„Mně ne,“ zavrtěla hlavou Nicci.
„Nicci!“ okřikla ji nejstarší služebná.
„Copak vy nechcete nikdy vidět, jak na ní všichni zírají? Jak ji obdivují?“ rozhodila nejmladší služebná frustrovaně rukama.
Kris se musela usmát. „Jako jediná si se ještě nevzdala naděje, že se zamiluji do prince a on do mě, že?“
Kadeřnice se naklonila ke své paní. „Nejsem jediná,“ zašeptala tak, že ji slyšely i její kolegyně. Přesně tak to také chtěla.
Na snídani kráčela Kris to ráno po boku Bekki. Bylo zvláštní jít zase s ní. Většinu času nebyla k nalezení. Stále někam mizela. Tmavovláska se jí na to ovšem nehodlala ptát. Tohle se jí netýkalo a tak se v tom nehodlala vrtat. Když přišly ke dveřím jídelny, prohlédla si svou společnici. Opravdu široká, skládaná sukně, hladký, obyčejný dekolt, decentní vlečka. I přesto, že to nebyl tmavovlásčin styl, byla ráda, že Bekki zvolila právě tyto šaty. Ucítila na své dlani nejistý dotek. To Bekki vzala její ruku do své. Tmavovláska ji okamžitě sevřela pevněji, což Bekki donutilo k úsměvu. Společně vešly do jídelny.
Pohled na dvojici sedmiček držící se za ruku, zarazil většinu přítomných. Rozdíl mezi těmito dívkami byl jasně patrný. Jedna si nedokázala ani jednou odpustil objemnou sukni a přeplácané šperky, zatímco ta druhá vždy volila jednodušší střih a decentní náušnice či řetízky. Jedna věc je v tuto chvíli spojovala. Vždy je spojovala. Pocházely ze stejné země. Ze stejné Oblasti. Nyní ukazovaly svou jednotnost v podobě modelů v černé barvě, jimiž prokazovaly úctu dívce z jejich Oblasti, jež byla předchozího dne vyloučena.
Teprve až když došly ke stolu se jejich ruce rozpojily. Sedmičky se posadily na svou židli. Kris píchlo u srdce, když její pohled padl na prázdnou židli vedle ní. Neměla však čas smutnit. Příchod královny a jejího mladšího syna ji donutil se postavit.
„Co to má být?“ vyprskla královna, když její oči zaregistrovaly pochmurnou barvu rób dvou mladých dívek, jež na královském dvoře byly hosty.
„Matko,“ snažil se ji krotit princ.
„Tohle nebudu trpět! Černou v mém domě nikdo nebude nosit, pokud...“
„Matko, včera opustila zámek lady Edit,“ upozornil královnu princ.
„A?!“ rozkřikla se královna i na něj.
Kris nemohla uvěřit tomu, jakým tónem Karine se svým synem mluvila.
„Pocházela ze sedmé Oblasti. Stejně jako lady Kristin a...“ na malý okamžik se zarazil a zavzpomínal. „A lady Bekki. Měl bych víc cvičit ta jméno,“ poslední větu zamumlal spíše sám k sobě.
„Pokud se nepletu, není to první dívka, která byla vyřazena. Dosud jsem se ovšem nesetkala s tím, že by nějaká dívka přišla v černé.“ Trefná poznámka.
„Matko, mají na to právo,“ trval na svém Anthony. Po právu. Protože tohle patřilo do pravidel celé té šílenosti.
Žena si odfrkla a konečně usedla. Anthony pohledem vyhledal dívku s oříškovýma očima. Pohybem rtů naznačil pouhá dvě slova. Omlouvám se.
Rodinu si člověk nevybírá. Někdy ji nenávidí a jindy ji zase miluje. Přesně na to myslela Kristin, když se těsně před večeří procházela s Lorelay zahradami.
„Všechny jsou dnes strašně protivné. Jsou toho názoru, že by se princ měl scházet jen s nimi. To ale přeci není možné. Měl by nás poznat všechny,“ vyjádřila blondýnka své myšlenky.
„S kým je na schůzce dnes?“ zeptala se tmavovláska přesto, že jí to moc nezajímalo.
„S Ceit,“ odvětila blondýnka prostě.
„Ceit?“ povytáhla Kristin obočí.
„S lady Cait,“ opravila se rychle Lorelay.
Tomu se Kris zasmála. „Nechtěla jsem tě opravovat. Nevím, kdo ta Ceit je.“
Tentokrát se zasmála blondýnka. „Je to trojka. Modrý oči, zrzka...“
„Jistě, Lorelay! Teď už přesně vím, která to je! Ony totiž nemají všechny modré oči a zrzavé vlasy, že?“ Obě dívky byly rudé od smíchu.
„Tu domů nepošle,“ usoudila nakonec Lorelay.
„Proč myslíš?“ naklonila zamyšleně hlavu Kristin.
„Je z dobré Oblasti,“ pokrčila Lorelay rameny.
„Asi máš pravdu,“ souhlasila Kris. Vždyť první, druhá ale i třetí Oblast, se považovaly za ty nejlepší a nejslušněji výchované. Hned po Zápisu se tato devítka stala favoritkami. Předpokládalo se, že jednu z nich si princ vybere. To znamenalo, že by Ceit, měla zůstat na zámku ještě hodně dlouho. To se ovšem nestalo. Toho dne se na večeři už neukázala.
_______________________________________
Sice se blížíme ke konci této knihy, ale ani zdaleka nejsme u konce příběhu Kristin, dívky ze sedmé Oblasti. 😊
💋🤗💖
ČTEŠ
Dostatečně krásná: Vybraná
Roman d'amourKrálovství rozděleno na devět oblastí. Každá je jiná, stejně jako obyvatelé. Něčím výjimečná. Mír mezi nimi udržuje královský pár, jež má čtyři potomky. Podle tradice nejstarší syn usedne po smrti svých rodičů na trůn, zatímco všichni mladší synové...
