Dostatečně krásná: Vybraná

Kapitola 3

Krásné slunečné ráno, vzduch provoněný čerstvými květinami a sluneční paprsky pronikající škvírkou mezi zataženými závěsy, přichystaly tmavovlásce příjemné probuzení. Možná by šlo o začátek dokonalého dne, kdyby si dívka nevzpomněla na události předchozího dne. Jak ráda by věřila tomu, že se jednalo o pouhou noční můru.

Odkopala peřinu a postavila se na nohy. Noční košilku, jež se jí během spánku vyhrnula poněkud výš než bylo vhodné, stáhla až ke kolenům. Pomalým krokem přešla k váze, v níž se nacházely překrásné rudé růže. Vedle nich byla položena kartička se vzkazem, jež ležela na středně velké krabici světlé barvy.

K Zápisu. Bylo to jediné, co na vzkazu stálo. Dívka nad tím protočila očima. Jak znala vkus své matky, čekaly na ni odporně sladké šatičky vhodné pro urozenou dámu, jíž nebyla. S odporem krabici otevřela. Její obsah ji neskutečně překvapil. Tohle Elisii nebylo ani v nejmenším podobné. Rozhodla se tím raději nezaobírat a být vděčná, že alespoň jednou jí na veřejnosti bude dovoleno být sama sebou.

Zrcadlo visící na stěně v předsíni odráželo štíhlou dívku oblečenou v úplých černých džínách s dírami , jež se třepily a červené košili bez rukávů, jež byla vzadu střižena do oblouku. Vlasy měla stažené v copu, z něhož se jí uvolňovalo několik pramínků, kterými se nezabývala. Sehnula se, aby si obula černé krajkové tenisky. Zavázala tkaničky a narovnala. Při pohledu do zrcadla sebou škubla. „Tylere,“ vydechla. „Neslyšela jsem tě přicházet.“

„Taky jsem se o to snažil,“ zazubil se na ní vítězně nejstarší ze sourozenců, načež svou sestřičku políbil do vlasů. „Jsi nádherná.“

Kristin se ušklíbla.

„Nezapatláme ji něčím?“ navrhl právě příchozí Edwin.

„Třeba by nám ji potom nechali doma,“ přidala se k chlapci s nadějí třináctiletá Audrey.

Tmavovláska pohladila svou sestru po tváři. „Nevyberou mě. V Sedmičce jsou daleko hezčí dívky, než jsem já,“ mrkla na Audrey a natáhla k ní ruku. Jakmile ji děvče přijalo, otevře dveře vedoucí na ulici a vyšla z domu.

Trh byl jako tradičně přeplněný. Toho dne neměla Kristin ovšem náladu na nakupování, takže jí to nijak nevadilo. „Mami.“ oslovila ženu, jež s malým děvčátkem postávala u stánku s šátky. „Nemůžu už jít domů?“

Elisia vrhla na svou dceru varovný pohled. Tmavovláska pochopila. Hloupý zápis. Pomyslela si.

„Vezmi Rose a běžte na Úřad. Čím dřív to budete mít za sebou, tím lépe,“ pobídla svou dceru Elisia.

Kristin odevzdaně přikývla. Nic jiného jí ani nezbývalo. Vyhledala tedy svou o dva roky mladší sestru a společně zamířila k budově, jež byla z bílého hladkého kamene.

„Myslíš, že tam bude hodně lidí?“ zeptala se Rose otráveně.

„Obávám se, že ano. Jsem si jistá, že spousta dívek to bere jako obrovskou příležitost,“ odpověděla starší ze sester popravdě.

„Tak to nechápu. Co je na tom tak úžasného?“ rozhodila nechápavě rukama Rose.

„Netuším,“ přiznala tmavovláska, když vstoupily do budovy plné lidí.

„Paráda,“ pronesla Rose sarkasticky. „Budeme tu až do rána.“

K radosti dívek šlo vše poměrně rychle. Fronta se pomalu krátila a než se Kristin nadála, byly už na řadě. Jako první zmizela v jedné z kabinek Rose a její starší sestra ji brzy následovala. V malé bílé místnosti seděla za stolem žena s vystoupými klíčními kostmi, bílými vlasy staženými do pečlivého culíku a lehkým úsměvem. „Jméno?“ zeptala se příjemným hlasem.

„Kristin Penner,“ odpověděla tmavovláska a jakmile ji žena pokynula k volnému křeslu, posadila se.

Žena mezitím našla mezi desítkami složek tu, jež patřila přítomné dívce. „Takže, slečno Penner, nebude vám vadit, pokud vás budu oslovovat Kristin.“

„Jen do toho.“

„Výborně,“ usmála se spokojeně žena a podala drobné dívce papír a propisku. „Toto prosím vyplňte.“

Dívka přikývla, přijala propisku a dala se do rozsáhlého dotazníku, jež byl nadepsán jejím jménem.

Začínal otázkami, které se týkaly bydliště, datumu narození, věku, rodiny, vzdělání, profese. Následovaly koníčky, činnosti, ve kterých vyniká, ale také oblíbená barva, kniha, píseň. Otázky byly různorodé. Měly jeden jediný cíl. Pomoci těm, co četli odpovědi, poznat co nejlépe osobu, jež otázky zodpověděla. Kristin to přišlo k smíchu. Přes písmo člověk přeci nemůže dostatečně dobře poznat toho druhého. Celý Zápis jí připadal naprosto zbytečný. Když jí žena vyzvala, aby se postavila, poslechla ji. Nechala ji, aby jí vzala míry. Poslušně si stoupla na váhu a trpělivě počkala, než si žena vše poznamená. Nakonec se postavila před fotoaparát a nechala ji, aby ji vyfotila. Vykouzlila ten nejupříjemnější úsměv, na jaký se zmohla. Nechtěla být na ženu nepříjemná. Vždyť ona za nic nemohla. Ona nevymyslela ani tyto otázky, ani celou onu komedii, jíž nazývali Zápis.

Barevná fotografie vyjela z příslušného stroje. Žena ji vzala a založila do složky, jež nesla dívčino jméno. „Dobrá, Kristin. To je prozatím vše.“

„Prozatím?“ optala se zaskočeně dívka.

„Ano. Pokud by vás vybrali, ještě se uvidíme,“ odpověděla žena.

„To se ovšem nestane,“ pronesla jistě tmavovláska. „Mohu jít?“

„Můžete. Přeji vám hezký zbytek dne,“ věnovala jí žena poslední úsměv, než si začala chystat nový dotazník pro další čekající dívku.

„Vám také.“ odvětila rychle Kristin. Svižně přešla ke dveřím, vzala za kliku a opustila místnost.

_______________________________________

Dneska bych chtěla opravit ještě dvě kapitolky, pak uvidím, jak na tom budu s únavou 😁 Ale do neděle bych ráda měla tento díl komplet 😇