Snamione - My only saviour ✔

6. - Nevysvětlitelný strach

Prázdniny ubíhaly jako voda a už byla polovina srpna. Harry napsal Hermioně dopis, že je u Weasleyových a zda by nemohla poprosit rodiče, aby se stavila alespoň na pár dní. ,,Proč ne?" pokrčila rameny. Vydala se za Severusem do učebny, kde míchal nějaké lektvary. Vypadal soustředěně a tak si jí ani nevšiml. Pozorovala ho chvíli při práci. Nešly spustit z očí jeho ruce. Jak ladně krájely nožem všechny přísady, jak házely ingredience do kotlíku...Nikdo se mu ve vaření lektvarů nevyrovnal. Pohled mu po chvíli sjel na ní a Hermiona sebou trhla.

,,Potřebuješ něco?" zeptal se věcně, přičemž se začal opět věnovat práci.

,,Vlastně ne, jen ti chci něco oznámit." pronesla roztřeseným hlasem. Ani nevěděla, proč má strach. Zkrátka jí ho naháněl. Severus si jejího nervózního chování všiml, položil nůž a opřel se rukama o desku stolu.

,,Mám dojem...že by se v tobě krve nedořezalo." prohlásil Severus a Hermiona se zarazila. Přešel pomalým krokem k ní a dívka před ním automaticky couvla. Z čeho měla takový strach? ,,Máš strach, Hermiono." konstatoval Severus a ona vzpurně zvedla hlavu.

,,To ne. Já nemám strach!" popřela to. Severus se k ní přiblížil a Hermiona se zachvěla. Čím víc si uvědomovala, že se ho děsí, tím víc to nechápala.

,,Neumíš lhát, Hermiono. Na očích by ti každý vyčetl z čeho máš strach." opáčil a Hermiona mu za celou tu dobu pohlédla do očí.

,,Opravdu? A čeho se tedy bojím?" vyzvídala. Severusovi se mihl přes tvář stín a ona si pomyslela, že vypadal zklamaně.

,,To jsem opravdu tak krutý, jak vypadám? Jsem taková nestvůra?" zajímalo ho.

,,Ne!" vykřikla pevným hlasem. ,,Já...já nevím, čeho se bojím..." odmlčela se a Severus řekl vážným hlasem:

,,Mě. Mě se bojíš." Měl pravdu, ale Hermiona stále nechápala, proč se o to tak zajímá. Nahání hrůzu při hodinách několika studentům a je si toho plně vědom. Proč ho tedy tolik překvapuje, že se ho bojí i Hermiona?

,,Já ale nevím, co mě na tobě děsí." podotkla po chvíli ticha. Severus si uvědomil, že ho to mrzí. Mrzelo ho, že je něco, co Hermionu na něm děsí.

,,Třeba na to časem přijdeš." prohodil a vyznělo to víc zklamaně než chtěl, aby to vyznělo. Otočil se zpět ke svému pracovnímu stolu, načež ho Hermiona popadla za ruku. Severus se hbitě otočil a Hermiona vypadala překvapeně z toho, co právě udělala. Severus čekal zda něco řekne, ale nevyšla z ní ani hláska. Vnímala to, jak se ho dotkla. ,,Hermiono?" oslovil jí Severus opatrně a Hermiona sebou cukla.

,,Co?" zvedla k němu hlavu a poté se podívala znovu na jejich ruce. Byla tak rozrušená, že začala koktat: ,,Já...já jen..." Dál nemohla nic říct. Jako by byla paralyzovaná. Severus uchopil opatrně její ruku a stáhl jí.

,,Co si chtěla, když jsi sem přišla?" odbočil od tématu a ona rychle zamrkala.

,,Pojedu na pár dní do Doupěte." vyhrkla a Severus pozvedl obočí.

,,Toť vše?" podivil se.

,,Ano." odpověděla jednoduše. Poté vyšla z učebny, odešla do jejich bytu a šla si zabalit. Severus zaklel, když zjistil, že zkazil kvůli povídání s Hermionou lektvar. Ovšem na nic jiného nemyslel. Myslel na jejich rozhovor a musel si přiznat, že ho Hermionin strach mrzí.

* * *

Hermiona byla v Doupěti se svými nejlepšími přáteli a probírali spolu spoustu věcí. Náhle narazili na téma, které se Hermioně ani trochu nelíbilo.

,,Stejně se mi nelíbí, že je Snape v Řádu." ucedil Harry a ona potlačila nutkání zpražit ho pohledem. Nebyla si sama sebou vůbec jistá. Severuse chtěla hájit, protože jí na něm záleželo, ale zároveň z něho měla hrůzu. Pociťovala k němu vděčnost a obdiv, ale jinak na něm měla milion věcí, které jí na něm štvali.

,,Mně se to taky nelíbí, Harry. Ještě tam všechny otráví nějakým lektvarem." přidal se k němu Ron a oba dva se uchechtli.

,,To není pravda! Proč by něco takové Sev...Snape dělal?!" rozkřičela se na ně. Její dva kamarádi se na ní vyjeveně podívali.

,,Hermiono je to Snape! Ten Snape, co nás učí lektvary!" domlouval jí Ron.

,,Já vím, ale když je v Řádu, tak mu musí Brumbál důvěřovat!" bránila ho Hermiona.

,,To taky nechápu. Jak mu vůbec může Brumbál věřit?!" vztekal se Harry a Hermiona se vymrštila do stoje.

,,Zřejmě o něm ví něco, co ty ne! Jak o něm můžeš vědět, že opravdu nechce pomoct Řádu a té dobré straně?!" hájila ho dál a dál a Harry s Ronem se rozesmáli.

,,Snape má v očích něco, z čeho čiší zlo, Hermiono a všichni to vědí." prohodil Harry a Hermiona zatnula pěsti.

,,Pokud mu věří Brumbál, tak já mu věřím taky." vyšlo z jejího hrdla roztřeseně, jak se snažila držet svůj vztek pod kontrolou. Naštěstí Ron odbočil jiným směrem rozhovoru. Bavili se dál a po nějaké době je Harry opustil. Hermiona se zadívala na Rona a ten se usmál.

,,Víš, chyběla jsi mi." prozradil jí Ron. Hermiona se pokusila usmát. Ještě pořád s ní cloumal vztek z rozhovoru o Severusovi.

,,Jo, ty mě taky." kývla hlavou. Ron se k ní vydal a řekl:

,,Chci se ti s něčím svěřit, Hermiono." Vypadal nejistě a nervózně.

,,Tak prosím. Poslouchám tě." vybídla ho Hermiona a její kamarád se zhluboka nadechl.

,,Tak jo...no...Hodně jsem přemýšlel Hermiono a uvědomil jsem si, že tě mám radši než kamarádku. Já...já tě miluju." svěřil se jí a Hermiona pootevřela ústa. Nikdy si toho nevšimla. Přišlo jí to hezké, ale ona to bohužel necítila stejně. Nevěděla, jak mu sdělit, že ona mu nemůže jeho city opětovat.

,,Rone, já...U Merlina, to už je tolik hodin?! Omlouvám se, Rone, ale úplně jsem zapomněla, že mám ještě něco na práci." vyjekla potom, co se podívala na své náramkové hodinky. Vyběhla z místnosti a běžela do svého pokoje. Bylo jí trapně, že musela Ronovi takhle utéct, ale zkrátka neměla tu sílu vysvětlit mu, že mezi nimi je pro ni jen přátelství.

••••••••••••••••••••••••••••••••••

Vaše názory? :)
Dnes to byla podstatně vážnější kapitola než předešlá. ;)

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤