Snamione - My only saviour ✔

13. - Začátek pekla

Probudila se. Chvíli jako by absolutně nic nevnímala. Až po chvíli si uvědomila, že je jí příšerná zima a že ji hrozně bolí hlava. Sáhla si na zátylek a zděsila se, když uviděla na své ruce trochu krve. Náhle se začala třást. Nevěděla, kde je. Nevěděla, co se stalo. Pokoušela se vstát, ale okamžitě uklouzla a spadla. Náhle si všimla, že celá místnost, ve které se nachází, je zaplněna pár centimetry ledové vody. To vysvětlovalo, proč byla celá promočená. Postavila se opatrně na čtyři a dobelhala se ke kamenné zdi, o kterou se rukama opřela. Sebrala všechnu sílu, která jí zbyla a vyškrábala se na nohy. Rozhlédla se po místnosti. Vypadalo to jako sklep zatopený vodou. Třásla se čím dál víc. Nebylo to ale strachem, bylo to příšernou zimou a vyčerpáním. Když se úplně rozkoukala, všimla si dřevěných dveří na protější straně. Zhluboka se nadechla a pomalým krokem vyšla ke dveřím. Zvládla to a vší silou zabušila do dveří.

,,Otevřete! No tak!" zakřičela mírně chraplavým hlasem. Náhle si vzpomněla, co se stalo. Travers ji unesl. Co se však dělo poté, o tom neměla ani zdání. Muselo ale dojít k mučení, nebo minimálně k uhození do hlavy, jinak by nekrvácela. Sáhla si do kapes u kalhot. Marně však hledala svou hůlku. To bylo jasné, že jí asi hůlku Travers nenechal. Opřela se vyčerpaně o dveře. Došlo jí, že to není pár hodin po únosu, ale pár dní. V žaludku jí kručelo hlady a byla absolutně vysílená.
,,Prosím...Severusi..." volala ho. Sama věděla, že nepřijde, ale tak moc si přála, aby ji sevřel v náruči a zašeptal tím svým hlasem, že všechno bude v pořádku. Nevěřila svým vlastním očím, když dveře, o které byla opřená, se se zaskřípáním otevřely a ona padla na kolena. Zvedla hlavu a po čtyřech se odplazila otevřenými dveřmi do místnosti. Zjistila, že se nachází v chladné chodbě, kterou ozařovala jen jedna jediná zapálená pochodeň. Počkala pár minut než nabrala sílu k chůzi a znovu si pomohla na nohy přidržováním o zeď. Šla podél zdi a chytla se vzadu za hlavu. ,,Se...Seve...Severusi..." šeptala zlomeně a všimla si pootevřených dveří. Okamžitě k nim doklopýtala a ocitla se v místnosti, která měla kamennou podlahu a kamenné zdi. Uprostřed stál Travers a ona se polekaně otočila. Ovšem její tempo nebylo tak rychlé a mohutné dveře se jí zabouchly přímo před nosem. Travers se pobaveně a zároveň zlomyslně zasmál a Hermiona otočena k němu zády semkla silně víčka. Poté se otočila tváří tvář ke svému vězniteli a vydala ze sebe:,,Co ode mě chcete?" Travers přistoupil až k ní. Nepohnula se ani o píď. Neudělá mu tu radost a nebude se ho bát. Postaví se mu hrdě jako správná Nebelvírka.

,,Budu vás mučit tak dlouho, dokud se mi nepřiznáte k jedné věci. Proto vám doporučuji, odpovědět mi na mou otázku hned, abych vás propustil a zbytečně jste se tu netrápila." doporučil jí Travers a ona se na něj vzpupně podívala.

,,Záleží na tom, co vás tak zajímá, že mě tady kvůli tomu držíte." procedila mezi zuby a Smrtijed před ní se zle usmál.

,,Moje milá, položím vám hned tu otázku. Buďte trpělivá." postavil se za ní a položil jí ruce na ramena. Poté se k ní naklonil a vyřkl svou otázku:,,Jste zamilovaná do člověka jménem Severus Snape?" Hermiona nedala na sobě nic zdát, ale uvnitř ní se něco zhroutilo.

,,Zbláznil jste se?!" vyjekla velice přesvědčivě, že by jí to snad každý věřil a otočila se k Traversovi čelem. ,,Proč bych měla být do něj zamilovaná?! A proč vás zrovna tohle zajímá?!" vyptávala se a na jeho tváři se objevil podlý úsměv.

,,Jistě mi tedy ráda vysvětlíte, proč se ze sklepení, ve kterém jste byla po celé dva dny ozývalo:,,Severusi! Prosím, zachraň mě! Severusi!" opakoval údajně její vyřčená slova a Hermiona ani na vteřinu nezaváhala.

,,Je to člověk, u kterého jsem vyrůstala. Je to vlastně má rodina. Je logické, že budu volat právě jeho." ohradila se nepříjemně. Než se nadála, dostala přes tvář takovou facku, že se její slabé tělo neudrželo a ona spadla na zem. Přejela si po zarudlé tváři, ale nevydala ze sebe ani hlásku.

,,Ty lhářko jedna!" osopil se na ni a napřáhl se z hůlkou v ruce. ,,Crucio!" Tentokrát se Hermiona neubránila výkřiku. Začala se svíjet na zemi v bolestech a doufala, že to brzy skončí. ,,Tak co? Miluješ ho, nebo ne?" otázal se znovu Travers a ona vzpurně zakřičela:

,,Ne!" Následovala další mučící kletba, kterou proti ní Travers vyslal. Došlo jí, čeho chce docílit. Choval k ní a Severusovi zřejmě nedůvěru a chtěl se jich nějakým způsobem zbavit. Věděla moc dobře, že když bude zapírat, tak by mohla zemřít jen ona. Když by se podvolila a přiznala, že k Severusovi chová hluboké city, byla by sice propuštěna, ale Travers by to určitě prozradil Pánovi zla a ten by ji a Severuse bez otálení zabil. Lásku totiž neuznával a mezi Smrtijedy už vůbec ne. Tím pádem by zemřeli oba. ,,Já zemřu tak či tak." pomyslela si v duchu a rozhodla se, co udělá. Bude zapírat. Lepší je, aby vyhasl jen jeden život, než dva.

,,Tak to přiznej, ty mudlovská šmejdko! Přiznej, že k němu chováš nějaké city!" pobízel ji. Hermiona se párkrát nadechla a poté zničeně vydechla:

,,Nic k němu necítím." Asi všichni víme, jak to pokračovalo. Schytala ještě pár mučících kleteb, dokud to Traverse nepřestalo bavit. Odešel z místnosti a Hermiona ležela několik minut bezvládně na zemi. Byla vyčerpaná. Nemohla se ani pohnout a moc dobře věděla, že tohle je teprve začátek pekla. Přála si teď jediné. Umřít v Severusově náruči. Chtěla, aby ji držel až bude opouštět tento svět. Moc si přála, aby jí u jejího skonu vyznal lásku. Byla ale smířená s tím, že je to jen velmi hloupé, nesplnitelné přání. Umře tady na kamenné podlaze v té největší bolestné agónii...a pak bude mít klid...už navždy.

•••••••••••••••••••••••••••••••••

Moc drastické? :O
Asi ano. :/

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤