Snamione - My only saviour ✔

8. - Pocit zamilovanosti

Severus se rozhodl o Hermionu postarat a zahojit jí rány, které jí způsobil Pán zla. Druhý den přišel s lektvarem na posílení a mastí, kterou šrámy léčil. Hermiona zůstala v jeho posteli a Severus přespával jinde. Hermiona byla Severusovi vděčná za jeho starost o ni.

,,Musela jsi tam za ním chodit?" optal se jí Severus, když jí podal lektvar. Hermiona ho vypila do dna, zašklebila se znechucením a odpověděla:

,,Draco je můj nejlepší kamarád. Měla jsem jen nečinně přihlížet? Navíc, ty sám si zastavil Pána zla, když zranil mě." Severus se zarazil. Byla to pravda. On taky zasáhl.

,,Ale já jsem nevystřelil od stolu jako neřízená střela a nevydal se před tebe, když tě mučil." našel i tak Severus nějaký argument a nabral si z krabičky mast.

,,Aspoň k něčemu mi ta nebelvírská odvaha je." odvětila Hermiona spokojeně.

,,Ano? A k čemu?" zajímal se Severus.

,,Až někdo jednou uvidí ty jizvy na mých zádech, tak mohu říct, že jsem si je vysloužila za ochranu svého nejlepšího přítele." usmála se Hermiona a Severus si odfrkl:

,,Tak takovou jizvu nemám a to že jich mám hodně." Hermiona se uchechtla. Přišla jí tahle konverzace k smíchu. V Severusovi náhle spatřila spíš někoho, s kým se dá už konečně dobře popovídat. Možná si s ní povídal jen proto, že byla teď zraněná. I tak jí to ale těšilo a strach z jeho osoby postupně ustupoval. Severus její myšlenky přerušil, jakmile jí odhrnul vlasy, které měla na zádech a položil jednu ruku na její záda. Druhou rukou, na které měl léčivou mast, jí začal přejíždět lehce po šrámech. Hermiona zavřela oči. Bylo jí to příjemné. Počkat! Příjemné?! Hermiona začala přemýšlet o tom, co to znamená, když se jí Severus dotkne a ona ztuhne. Severus jí ale opět vytrhl z myšlenek: ,,Máš u mě vlastně obdiv. Zastat se přítele bylo pro mě vždy něco, čeho jsem si vážil, avšak bych to nahlas nepřiznal. Přátelství je pěkná věc, ale moc křehká. Musí se s ním zacházet opatrně. Je to jeden z těch dobrých vztahů a s těmi je to vždy stejné, když se objeví nějaká nepříjemnost." Hermionu udivila Severusova náhlá výřečnost. Nikdy ho neslyšela mluvit tak procítěně. Když ho poslouchala, tak se na jejích rtech objevil zářivý úsměv. Tenhle Severus se jí líbil mnohem víc než ten zamlklý bez známky citu.

,,Jak je to se všemi dobrými vztahy, když se objeví nepříjemnost?" zajímalo Hermionu. Upřímně si myslela, že jako vždy se stáhne a už bude mlčet. Ale ono ne.

,,Každý dobrý vztah je jako hladina vody. Stačí menší rozruch a vše může být zničeno." odvětil a dál aplikoval mast na Hermioniny rány. Hermiona se zamyslela nad jeho slovy. Měl o tom krásnou představu.

,,To je hezké. Ale čas rány ve vztahu zhojí, nebo ne?" natočila Hermiona trochu hlavu, aby na něj viděla. Koukal do prázdna a zřejmě si něco vybavil. Poznala, že zasáhla citlivé místo.

,,Ne." odpověděl teď už jednoduše, jak bylo jeho zvykem. Hermioně to ale nevadilo. Líbil se jí...Tedy...Líbil se jí?! Tak to se musí vysvětlit...Byl pro ní zajímavý, to ano. Měl zajímavé oči, hlas, gesta, ruce. Líbil se jí jeho projev emocí, když už nějaké dal svým proslovem najevo. V jeho přítomnosti se cítila příjemně, ale zároveň nejistě...Co když nejistota byl ten strach, co k němu po celý čas chovala? Dále byl inteligentní, rozumný, obětavý a měl ve skutečnosti velké a dobré srdce. Byla v háji a teď jí to došlo...Pomalu ale jistě začala pociťovat silné sympatie k Severusovi Snapeovi. Dřív nebo později propadne zamilovanosti. Rychle vydechla a Severus stáhl ruku z jejích zad.

,,Stalo se něco?" Hermiona se soustředila na to, aby jí nevnikl do mysli a pomyslela si:

,,Ano. Právě propadám zamilovanosti a hádej ke komu? K tobě!" Pak se zhluboka nadechla a vyšlo z ní: ,,Ale nic." Severus odešel a ona si zajela rukou do vlasů. Přeci se nemůže zamilovat do někoho, u koho celý život vyrůstala. Navíc je o devatenáct let starší a je jejím profesorem. Ale v lásce se nikdy nekouká na věk, no ne? Bylo jí najednou hezky. Byla zamilovaná a čím víc si to uvědomovala, tím víc jí bylo příjemně. Pak ale posmutněla. Severus k ní nikdy nebude opětovat stejné city. Tohle uvědomění jí bolelo stokrát víc než nějaké šrámy na zádech...Nikdy jí nebude milovat.

* * *

Odpoledne vstoupil Severus do ložnice a Hermiona na něj natočila hlavu. Vedle něj stál Draco s Narcissou. Oba dva se na ni usmáli a ona jim úsměv opětovala. Přešli až k posteli a Draco nemohl odtrhnout oči od jejích zraněných zad. Severus se poté vytratil a nechal ty tři osamotě. Narcissa si opatrně sedla na okraj postele a vzala Hermionu za ruku.

,,Prokázala jsi velkou statečnost, Hermiono. Postavit se samotnému Pánovi zla je velmi obdivuhodné. Děkuji, že jsi Draca zachránila. Mrzí mě, že jsi utrpěla takové zranění." vyjádřila jí Narcissa obdiv a poděkovala jí. Hermiona ale zavrtěla hlavou:

,,Neděkuj mi, Narcisso. Mučil mého nejlepšího kamaráda. Nemohla jsem nečinně přihlížet." Narcissa sevřela s úsměvem naposledy její ruku a pak odešla z pokoje. Draco stále upíral pohled na její šrámy. Pak natáhl ruku a zeptal se:

,,Mohu?" Hermiona nic neřekla. Draco přiložil opatrně svou ruku na její rány a opatrně po nich přejel. ,,Že já nedržel jazyk za zuby. Nemusel mučit ani mě, ani tebe." povzdechl si a stáhl ruku.

,,To ne, Draco. Nemohl si za to, že jsi to řekl. Byla jsem taky v šoku." bránila mu v tom, aby se obviňoval.

,,Mrzí mě to, Hermiono." šeptl a posadil se k ní, stejně jako předtím jeho matka.

,,Nech to být. Spíš mi řekni, jak to dopadlo s tím tvým úkolem." vybídla ho a on se podíval na své ruce.

,,Potom, co tě Snape odnesl, se Pán zla vrátil a já ze sebe vysoukal, že úkol splním." vypověděl jí Draco a Hermiona zalapala po dechu.

,,Jak to uděláš?" zajímala se ustaraně.

,,Nemám sebemenší ponětí." vydal ze sebe zničeně a vzal ji za ruku. Mlčky seděl u Hermiony a koukal na ni. Pak natáhl ruku a pohladil jí po tváři. Nikdy nic takového neudělal. Hermiona nevěděla, co mělo tohle gesto znamenat. ,,Projel mnou takový strach, když tě začal mučit. Bál jsem se o tebe. Zbláznil bych se, kdybys po jeho útocích zemřela. Opustila bys mě. Hermiono..." vyjádřil, co pociťoval, ale pak se odmlčel. Po chvíli pokračoval:,,Jsi úžasná. Obětovala ses pro mě a já chci, abys věděla, že bych udělal totéž. Už od malička tě mám rád, ale o trochu víc než si myslíš. Díky tobě vím, co to znamená někoho milovat, Hermiono." Hermiona nevěděla, co říct. Nejprve Ron, pak Draco. Avšak byl v jejich proslovu značný rozdíl. Draco do toho vložil víc ze svých citů. Nic ale na tom neměnilo to, že k němu Hermiona necítila to samé. Draca však znala odmala a chtěla se k jeho proslovu vyjádřit a kdyby chtěla utéct pryč, tak jako u Rona, tak by ani nemohla.

,,Draco, já...Je mi to moc líto, ale nemohu ti něco takového opětovat." šeptla a Draco svěsil hlavu.

,,Věděl jsem to. Věděl jsem, že mě nemiluješ. Ale Hermiono, já čekal, čekám a budu čekat, jestli se to nezmění. Byla bys se mnou šťastná, o tom nepochybuji." pravil rozhodně a Hermiona se pokusila usmát. Věděla, že by s Dracem šťastná nebyla. Měla ho moc ráda, ale nemilovala ho, a to by jí bránilo ve šťastném vztahu.

,,Draco neber to prosím ale tak, že si tě nevážím. Jsi můj nejlepší přítel a mám tě moc ráda." ujišťovala ho.

,,To vím a možná to mi nejvíc ubližuje, Hermiono. Ale buď klidná. Potřebuji jen čas, abych se s tím smířil." Poté odešel a nechal ji samotnou. Hermiona přemítala v hlavě stále dokola jednu věc: Proč dává přednost Severusovi před Dracem a Ronem? Sama nevěděla. Byl asi pro ní zajímavější. Skrýval tajemství, která chtěla odhalit a to jí k němu přitahovalo.

••••••••••••••••••••••••••••••••••

Vaše názory? ;)
Ano, pro některé asi chudák Draco, ale předpokládám, že když čtete Snamione, tak vás Hermiona dnes potěšila. :D❤

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤