Snamione - My only saviour ✔

18. - Poslední otázka

Hermiona se po dlouhém uzdravování a pití nejméně deseti lektvarů zdárně uzdravila. Uplynulo několik měsíců a ona se Severusovi vyhýbala, co nejvíc to šlo, i když to bylo velmi těžké. Během školy ho totiž potkávala na chodbách a po škole s ním trávila čas ve společném bytě. Občas zavadili pohledem o toho druhého a pak okamžitě sklonili hlavy. Hermiona ji skláněla k učení, Severus k esejím. Hermiona celé ty měsíce přemýšlela o tom, že by se přestěhovala do své prefektské ložnice, aby se se Severusem nemusela tak často střetávat. Bylo jí tak neskutečně trapně pokaždé, když ho viděla. Vybavilo se jí vždy, jak ji opatrně odmítl. Severus se několikrát za ty měsíce přistihl, že mu cukají koutky při myšlence na jednu studentku. Nejraději by si nafackoval! To přeci nic neznamená! To nad čím přemýšlel u Narcissy, byla jen známka toho, že ji má moc rád! On k ní nic hlubšího necítí! Právě teď přišel k sobě domů a zasedl za svůj pracovní stůl ponořen v těchto myšlenkách. Byl tak vyvedený z míry, že si potřeboval pročíst něco ve svém osobním zápisníku. Možná byste to do Severuse Snapea někdo neřekl, ale občas si zapisoval různé básničky. Jedna krátká báseň vyprávěla o jeho životě. Byla v ní zmíněná Lily, Brumbál, který Severusovi vždy říkal, jak se vše zlepší a dokonce i přemýšlení o smrti, kterou si Severus vždy tajně přál. A tuhle báseň si Severrus zrovna četl:

Až nás pohltí chlad,
nebude nikdo, kdo by měl rád.
Už nedbám těch silných rad,
že jednou rozkvete ten sad.

Můj život není potěšení,
čekám na vysvobození.
Přijde spousta odsouzení,
vážení, skončilo představení,
protože přišlo usmrcení,
těch, co byli vyvolení.

Nejvíc se bojím slova láska,
pro mě ho představovala jedna kráska.
Pak jako by oči mé zakryla páska,
když z ní nevyšla jediná hláska.

Velice se podivil, když pod svou básní uviděl pár dalších řádku, které byly napsány jiným písmem.

Kdybys chtěl ale sám,
zahojil by se ten šrám.
Ty víš, že se všichni věčně ptají,
jak ti jen pomoct mají?

Je před tebou jakási clona,
to jen ty vidíš v sobě démona.
Našel jsi nového patrona,
tak si přiznej, že je to Hermiona.

Neměl absolutní tušení, kdo se dostal až sem do jeho bytu k jeho zápisníku, ale věděl, že si to dotyčný šeredně vypije. Z krbu náhle vyšlehly smaragdově zelené plameny a vystoupila z nich mužská postava. Severus nechápal, co ten tady zrovna dělá, ale předpokládal, že mu to daný člověk vysvětlí.

,,Ahoj Severusi." pozdravil ho přívětivým hlasem jeho bývalý spolužák Remus Lupin.

,,Lupine? Co ty tady děláš?" otázal se ho jedovatě Severus a vstal z křesla. Remus se pousmál a poté pohleděl na malou chvíli do krbu.

,,To Brumbál mě sem do Bradavic pozval. Ve tvém bytě jsem dnes již podruhé a musím říct, že to tu máš pěkné." rozhlédl se Lupin po bytě a v Severusovi začala vřít krev vztekem.

,,Podruhé?! Jsi tu už podruhé?! Takže předpokládám, že mi vysvětlíš tohle!" zvedl Severus ze svého stolu zápisník a Remus se opět usmál.

,,Ano, tu básničku mám na svědomí já. Napsal jsem ji právě proto, že mě sem pozval Brumbál. Můžu ti to totiž celé vysvětlit. Narcissa Malfoyová byla u Brumbála a povídala si s ním o tobě a Hermioně. Asi už nemohla tu odtažitost mezi tebou a Hermionou za ty měsíce unést." začal Remus vypravovat a Severus po těch slovech silně praštil se zápisníkem o stůl. ,,No a bavili se o citech mezi vámi." pokračoval opatrně Remus. ,,Víš, oba dva si myslí, že ty a Hermiona k sobě patříte. Brumbál si myslel, že by bylo nejlepší povolat někoho, kdo by s tebou promluvil. Z neznámého důvodu povolal mě." dovysvětlil a Severus po něm hodil zlostným pohledem.

,,Já tu Narcissu a Brumbála přetrhnu!" vyštěkl a bouchl pěstí do stolu. Remus se snažil zůstat v klidu.

,,Víš, musím si s tebou promluvit, Severusi." řekl klidným hlasem Remus a Severus semkl pevně víčka.

,,Chceš mluvit o Hermioně? Jen do toho. Už jsem si to vyslechl tolikrát, že mi to snad jednou navíc neuškodí." vybídl ho Severus poražen a unaven tím vším. Remus se posadil do nedalekého křesla a spustil:

,,Máš ji moc rád, to nezapřeš." promluvil Remus a Severus po chvíli kývl.

,,To ano. Mám ji velmi rád. Problém je v tom, že ji nemiluji." zopakoval už snad posté Severus a zhroutil se do druhého křesla.

,,Co na ní máš rád, Severusi?" vyzvídal Remus. Severus se po něm pohoršeně podíval.

,,Nechápu, proč bych se vlastně zrovna tobě měl svěřovat s osobními věcmi? A stejně ti to už určitě řekl Brumbál, který se dozvěděl od Narcissy, co jsem jí před několika měsíci řekl." utrousil Severus a Remus zdvihl ruku v obranném gestu.

,,Ano, řekl mi to, ale já to nechci slyšet od něj. Chci to slyšet od tebe. Pokud mi to řekneš, tak ti už pak dám pokoj." přesvědčoval ho Remus. Severus si těžce povzdechl a chvíli bylo ticho. Pak ale spustil:

,,Mám na ní rád tu její inteligenci. Málokterá dívka v jejím věku je tak chytrá a bystrá. Je velmi statečná, takže se jen tak něčeho nelekne a je ochotná riskovat svůj vlastní život pro záchranu druhých, tak jako to dělá i teď, když je Smrtijedkou. Je velmi citlivá a chápavá a vždy, když se jí člověk s něčím svěřuje, tak ho dokáže vyslechnout, podpořit a stát při něm stůj co stůj. Její laskavost se nedá vypovědět. Lásku, kterou rozdává všem okolo je zkrátka nevýslovná. Je ale taky velmi otravná, zvědavá a paličatá, ale bez těchto tří vlastností by to nebyla ona. Má velice výjimečnou osobnost." Když Severus skončil, nechápal, co to řekl. Zopakoval vlastně to samé, co u Narcissy, ale tentokrát to bylo rozvinutější a možná i procítěnější.

,,Řekni mi, proč ses tak naštval, když jsi četl tu mou básničku a když ses dozvěděl, že se Narcissa s Brumbálem baví o tom, jak byste se k sobě hodili?" zajímalo Remuse a vůbec se nevyjádřil k Severusovu proslovu. Bylo to, jako by ho ani neposlouchal. Přitom poslouchal a to velmi dobře.

,,Naštval jsem se, protože to co všichni říkají, ať už mezi sebou nebo prostřednictvím básní, není pravda." odpověděl jednoznačně Severus a Remus se tajemně usmál.

,,A není to naopak? Neštve tě to právě proto, že to pravda je?" vypustil Remus ze svých úst otázku, která Severuse donutila se na delší chvíli zamyslet. Remus vstal ze svého křesla a přešel ke krbu. ,,No, myslím, že si potřebuješ pročistit hlavu. Takže zatím na shledanou." rozloučil se s ním Remus, vytáhl ze starého kabátu krabičku, z které si vzal trochu Letaxu a za chvíli zmizel opět v zelených plamenech. Severus ještě dlouho seděl v křesle a přemítal nad tou poslední otázkou. Nejvíc se bál toho, že měl Remus pravdu. Co když ho opravdu štvalo to, že to všechno, o čem ostatní v jeho okolí mluví, je pravda? Chvíli sám se sebou uvnitř bojoval. Měl tu Nebelvírku jen rád, nebo ji miloval? Opravdu k ní cítil hlubší city? Nejhorší na tom všem bylo, že ten vnitřní souboj vyhrála Severusova strana, která tam někde křičela, že to pravda není a že k Hermioně nic necítí. Právě tahle strana ho donutila uklidnit se a opět si říct, že k Hermioně žádné hluboké city nechová. Chyběl tak malý kousek a teď se zase vše vrátilo tam, kde to bylo před příchodem Remuse Lupina.

•••••••••••••••••••••••••••••••••

Vaše názory? ;)
Co říkáte na básničky? :D

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤