Snamione - My only saviour ✔

19. - Nikam nepůjdeš

Hermiona seděla se svým nejlepším přítelem u jejich oblíbeného jezera a byla naprosto ponořená ve svých myšlenkách. Vůbec neposlouchala Draca, který jí o něčem vyprávěl.

,,Posloucháš mě vůbec, Hermiono?" zeptal se Draco a Hermiona několikrát zamrkala.

,,Ne, neposlouchám. Promiň." omluvila se okamžitě a Draco se pousmál.

,,To nevadí. Stejně to nebylo nic důležitého. Nad čím zajímavým tak přemýšlíš, že mě nevnímáš?" zajímalo Draca a Hermiona se zhluboka nadechla.

,,Nad Severusem." vypadlo z ní a Draco zbystřil. V obličeji nabral karmínové barvy a Hermiona moc dobře věděla, že byl špatný nápad mu o něčem takovém vůbec říkat.

,,Proč nad ním přemýšlíš?" zajímalo Draca. Vydal to ze sebe těžce, protože v sobě držel přívaly vzteku.

,,Já...já přemýšlím o tom, že se přestěhuji do prefektských ložnic, abych..."

,,...Aby ses s ním nemusela vídat, protože tě užírá pocit být v jeho přítomnosti." dopověděl za Hermionu Draco a ona jen přikývla. ,,Nemysli si, že to nemám stejně v tvé přítomnosti, Hermiono." pronesl zničeně Draco.

,,Já vím, Draco, ale já nemohu za to, že tě nemiluji." bránila se a Draco si odfrkl.

,,Řekni mi jedno jediné. Proč on a ne já?! Já jsem mladý, hezký, vtipný a ta nejdůležitější věc...miluji tě, Hermiono!" reagoval podrážděně Draco a Hermiona si povzdechla.

,,Jsem si vědoma toho, že jsem se zamilovala do člověka, který je starší, není hezký a nesrší vtipem! Já to vím a taky vím to, že ke mně necítí nic jako lásku! A proč ty a ne on? Existuje jednoduchá odpověď. Musí mít něco, co ty nemáš." mínila a Draco se zasmál:

,,Jak něco nemůžu mít, když mám naprosto všechno?!" Vyšvihla se na nohy a rozezleně ucedila:

,,Jedno tedy rozhodně nemáš! Nemáš pochopení pro city ostatních a trocha skromnosti by ti vůbec neuškodila! To je ta tvá zmijozelská samochvála!" Poté se přemístila k Bradavicím a zamířila do jejího a Severusova bytu. Severus seděl za svým pracovním stolem a udiveně se na Hermionu podíval, když do bytu vlítla jako uragán.

,,Co se zase přihodilo?" zeptal se a odložil svůj černý brk.

,,Vůbec nic!" vykřikla Hermiona a zamířila do svého pokoje. Nezapomněla silně prásknout dveřmi a Severus se místo toho, aby nad tím vším zatřásl hlavou, pobaveně usmál. Líbilo se mu, když byla naštvaná. Ano, to si musel přiznat. Měl to na ní z neznámého důvodu rád. Pár minut se z pokoje Hermiony ozývali hlasité zvuky a Severus se snažil potlačit nutkání vstát a jít se podívat, co to tam u Salazara vyvádí. Dveře se po několika dalších minutách rozlétly a z nich pomalu vyletěl menší kufr. Za kufrem se vynořila Hermiona, která zamířila ke stolku před krbem a začala si z něj brát všechny knihy, brk s lahvičkou inkoustu a pár pergamenů. Severus vytáhl z hábitu hůlku, namířil s ní na kufr a za malou chvíli už kufr spadl s hlasitým prásknutím na zem. Hermionu to tak vylekalo, že jí všechny věci popadaly z náruče k nohám. Pomalu se otočila na Severuse a propálila ho pohledem. ,,Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to udělal?" utrousila jedovatě a Severus si klidně zastrčil hůlku zpátky do kapsy hábitu.

,,To ty mi spíš vysvětli, co děláš. To utíkáš za svobodou? Držím tě tu pod zámkem?" nechápal Severus a Hermiona s pomocí hůlky uklidila tu pohromu, co způsobila upuštěním všech věcí.

,,To ne, jen se zkrátka stěhuji do prefektských ložnic." obeznámila ho se svým plánem Hermiona a přešla ke svému kufru.

,,Proč se stěhuješ? Já myslel, že jsi naopak požadovala, abys byla v klidu ve svém?" divil se Severus, avšak už věděl, co, nebo spíše kdo, má prsty v tom, že Hermiona nechce být v tomhle bytě.

,,Myslím si, že to tak bude lepší." vysoukala ze sebe už ne podrážděně, ale mírně zaraženě.

,,Lepší? A pro tebe, nebo pro mě?" vstal Severus s úšklebkem na tváři od svého stolu. Hermiona popadla svůj kufr a odvětila:

,,Cože? Pro koho co bude lepší?" Severus obešel stůl a když byl před ním, tak se rukama o něj opřel.

,,Nemusíš skrývat důvod svého odchodu. Důvodem jsem já, že? Vadí ti, že jsem v tvé přítomnosti tak často." opáčil Severus a Hermiona se vydala ke dveřím se slovy:

,,Už půjdu. Nechci se o tom bavit." Otočila se s kufrem v ruce a vydala se ke dveřím, když v tom ji rychlým krokem Severus doběhl.

,,Proč bys někam chodila? Moc dobře víš, že tu můžeš zůstat." přesvědčoval ji Severus a Hermiona na něj nevěřícně pohlédla.

,,Severusi, pokud to chceš vědět, tak tvá teorie o tom, proč už tu dál nechci být, byla správná, rozumíš? A teď když dovolíš, tak bych ráda šla." chtěla ho Hermiona odbýt, ale obávaný profesor se tak lehce odbýt nenechal.

,,Tolik měsíců jsi to zvládala žít v mé přítomnosti a najednou se to změnilo?" podivil se Severus a Hermiona zatnula zuby.

,,Nech to být, Severusi, a nech mě teď laskavě projít!" vyštěkla Hermiona a sáhla na kliku, když v tom se o dveře silně opřela jiná ruka, která bránila v otevření dveří.

,,Nikam nepůjdeš." prohlásil Severus pevným hlasem a Hermiona stáhla ruku z kliky. Rozzlobeně se na něj podívala.

,,V tomhle mi nemůžeš bránit a moc dobře to víš." podotkla Hermiona a Severus se na ni vážně podíval.

,,Ale můžu." oponoval a Hermiona pustila kufr.

,,To tedy nemůžeš! Je mi už sedmnáct, jsem dospělá a už se nemusím řídit rozkazy, které mi dáš!" rozkřikla se a znovu sáhla po klice. Náhle ji Severus popadl za ramena a opatrně ji přitlačil ke dveřím tak, aby se opírala o svá záda.

,,Věř mi, že tohle ti nedovolím. Nedovolím ti opustit tenhle byt." informoval ji Severus a Hermiona se posměšně usmála.

,,Ano? A co uděláš, abys mě zastavil?" zajímalo Hermionu. Než se nadála, zastavil se pro ni celý svět. Severus se totiž v ten moment k ní přiblížil tak rychle a tak nečekaně, že než stačila mrknout, tak Severus přerušil hranici mezi nimi a přitiskl své rty k těm jejím. Neuměla si vysvětlit, jak se to stalo. Nevěděla, jestli to Severus dělá jen proto, aby neodešla, nebo jestli k ní něco cítí. Stála jako zkoprnělá a až po chvíli si uvědomila, že mu ruku položila na hruď a polibek mu začala oplácet. Když se od sebe odtrhli, tak na něj Hermiona koukala s pootevřenou pusou a sám Severus byl celkem překvapen z toho, že to nakonec udělal. Hermiona se po chvíli roztřeseně zeptala:

,,Proč...proč jsi to udělal?" Hermiona se tou otázkou chtěla přesvědčit jen o jediné věci. Zda ji jen chtěl zastavit před odchodem, nebo k ní skutečně něco cítí. Severus jí nevědomky ovinul paži kolem pasu a hluboce se zadíval do jejích oříškových očí.

,,Protože tě miluji." odpověděl Severus na Hermioninu vyřčenou otázku a Hermiona zalapala po dechu. ,,Bohužel jsem na to přišel až v moment, kdy jsem si uvědomil, že bych tě mohl ztratit." pokračoval Severus a Hermiona se usmála. Objala Severuse tak dlouze a tak láskyplně, že Severus v duchu děkoval Merlinovi za to, že mu nedala košem.

,,Já tě taky miluji, Severusi." vyznala mu city, když se od sebe odtáhli.

,,Já vím." opáčil Severus. Po dlouhé době mohl prohlásit, že se cítí opravdu šťasten. Získal ženu, kterou miloval a která milovala jeho. Rozhodl se jít tomu naproti a nešlapat si po štěstí. Pokud se ptáte, jestli Hermiona nakonec odešla, tak odpověď je víc než jasná. Po tom, co jí Severus vyznal city úplně zapomněla, že se vůbec někam chystala odejít.

•••••••••••••••••••••••••••••••••

Máte radost? ;)❤ Asi ano, že? :DD

Děkuji moc za přečtení, hlasování a komentáře!!!❤❤❤❤❤

Vaše Helen ❤