Snamione - My only saviour ✔

27. - Naděje umírá poslední

Hermiona se pár dní po bitvě odstěhovala zpět do napůl zbořené Bradavické školy. V Tkalcovské ulici jí nebylo tak příjemně jako tady a tak se rozhodla vrátit. Její a Severusův byt byl ve sklepení a tak při bitvě nedošlo k žádným škodám. Když vešla do bytu s kufrem v jedné ruce, musela si žalostně povzdechnout. Ten byt dýchal vzpomínkami. Nemohla stále pochopit, jak se mohla zamilovat do člověka, u kterého celý život žila. Žila s ním právě tady a na každém místě viděla jinou vzpomínku. Krb a pohovka s křeslem jí připomínali večery, kdy se Severusem četli knihu, nebo plnili své povinnosti. Když přešla do kuchyně, vybavili se jí společné snídaně, kdy Severusovi vždy připravila snídani a vysloužila si za ni polibek na tvář. U dveří koupelny pohlédla Hermiona na podlahu. Usmála se, když si vzpomněla na Severusovy komentáře o mokrých stopách, které na podlaze vždy zanechávala. Nejhorší pro Hermionu byla ložnice. Jakmile do ní vešla, tak uviděla samu sebe se Severusem v objetí, jak oba dva klidně oddechují. Bylo přirozené, že si je takhle hned vybavila. Spala po jeho boku několik měsíců. Vždy usínala v jeho objetí, v bezpečném objetí, kterým jí Severus dokazoval, že dokud tu s ní bude, tak se jí nic nestane. Ale teď tu nebyl. Byl zavřený v Azkabanu a čekal na smrt. Hermioně se nad tím nechtělo ani přemýšlet. Šla do sprchy a poté ulehla do postele. Zavřela oči a pokoušela se usnout. Chvíli bylo ticho a náhle se ozvalo:

,,Otevři oči, Hermiono." Někdo ji pohladil po vlasech a Hermiona uposlechla hlas, který na ni mluvil. Když se rozkoukala, uviděla před sebou muže s černými vlasy. Posadila se a párkrát zamrkala.

,,Severusi?" zašeptala skoro neslyšně a přivinula se k němu. Jeho paže se ovinuly kolem jejího těla a Severus ji opatrně vyzvedl vedle postele do stoje. ,,Já myslela, že už tě nikdy neuvidím." promluvila šťastně a úlevně zároveň.

,,Tak teď máš možnost." pokusil se usmát. Hermiona ho znovu šťastně objala. Nemohla uvěřit, že její přání bylo vyslyšeno. Byl tady vedle ní, živý a zdravý.

,,Už tu se mnou napořád zůstaň, prosím." zaprosila Hermiona a stále ho objímala. Severus se od ní odtáhl a pohlédl jí do očí s menším úsměvem.

,,To nepůjde. Teď mě totiž budeš muset pustit." vysvětlil jí, položil jí ruku na rameno a přejel rukou něžně po jejích zádech a následně po linii žeber. Hermiona na něj nechápavě pohlédla.

,,Jak to myslíš, že tě budu muset pustit?" ptala se ho mírně vystrašeně. Severus ji uchopil jemně za bradu a řekl:

,,Zkrátka mě musíš pustit. Protože pak už budu mít klid." Hermiona byla zcela zmatená jeho proslovem. Náhle sebou trhla, protože uslyšela bouchání. Otevřela oči a nechápavě se rozhlížela kolem sebe. V pokoji byla sama. Severuse nikde neviděla. Vyhrabala se z postele a šla za zvukem hlasitého bouchání. Zvuk se ozýval od hlavních dveří a když je otevřela, spatřila svého kamaráda se smaragdově zelenýma očima.

,,Ahoj Harry. Copak se děje, tak časně ráno?" optala se Hermiona se zívnutím a prohrábla si vlasy.

,,Časně ráno? Je půl desáté, Hermiono." pohlédl na ni pobaveně Harry. ,,Říkal jsem si, že tě asi budím. Vypadáš zaskočeně. Je to jen mým příchodem, nebo se něco stalo?" strachoval se Harry. Hermiona ho gestem ruky pozvala dovnitř.

,,Zdál se mi jen takový sen. Celou dobu jsem si myslela, že je skutečný a popravdě bych dala všechno na světě za to, aby skutečný byl." objasnila a Harry se rozhlížel se zájmem po bytě.

,,Zdálo se ti o něm, že? Potkala jsi ho." konstatoval Harry a Hermiona smutně přikývla. ,,Pojď sem." roztáhl Harry ruce a ona ho objala. ,,Proto jsem taky tady. Včera jsem zařídil Snapeovi druhé řízení. Koná se dnes a já tam pochopitelně jdu." informoval ji Harry. Hermiona se od něj odtrhla a zatvářila se velmi překvapeně.