Between Us | m.yg ✓

Kapitola pátá

„P-prosím?" vyjekla jsem. Děláte si srandu, že?

„Jo, nějakej týden tu zkysnete," utvrdil Hobi slova Jungkooka a jemně se usmál. „nejsme tak strašní, jak se zdá."

„Slyšel jsem správně?" nahnul se ke mně Jungkook a potom se vítězně usmál. „že to bereš? To je skvělé!"

Chtěla jsem- měla jsem něco namítnout, ale slova mi došla. Copak znám všechno? Vím, co tady stalo a proč? Správně, ne, nevím. Ale zároveň jsem tady nechtěla oxidovat. Strávila jsem tady noc, díky níž jeden z nich spal místo ve svém pokoji, který jsem si zabrala já, kdesi jinde. Ráno jsem ho překvapila v koupelně, udělala mu scénu a teď bych tady měla ještě ‚několik týdnů' přidělávat problémy?

„Ale.. už jsem tady oxidovala dost," nervózně jsem se usmála. „měla bych.. si vzít nějakej hotel nebo tak."

„Úplně slyším Chena, když tady byl poprvé," zasmál se Jungkook a kývl na Hobiho. „Nezdá se ti?"

„Hmhm," přikývl a usmál se - čímž způsobil i můj úsměv. „hele, nebudu tě nutit, ale.. bude to ok. Nikdo tě tady nebude otravovat nebo tak. Pokoj pro hosty je úplně vzadu a.. je tu celkem klid. Že, Jungkooku?"

Zřejmě na něco narážel, protože řečený Jungkook se skoro až zarděl a odvrátil se - z jeho profilu se dalo vyčíst, že stěží zadržuje smích. Asi nějaká vtipná zkušenost.

„Bolí mě hlava!" křikl z pohovky, na kterou se nějakým způsobem dostal, blonďák. „FAKT MOC!"

„Neměl jsi pít!" dával moudra šéf v kuchyni. Ležérně stál u plotny a pohupoval do rytmu, který si jemně broukal. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči - když se ale odvrátil rychle jsem se podívala jinam.

„Ale Jinie hyung!" vzdychl blonďák. „Jungkook taky pil! A dokonce do toho zatáhl holku!" žaloval na Jungkooka špatnosti. Při zmínce ‚holky' se mě zase zmocnil pocit, že budu rudnout, ale zvládla jsem to. Tedy, skoro.

„Nečervenej se," zašeptal mi Hobi. „měla jsi vidět, jak ochotně tě včera všichni obskakovali."

Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se dnes probudila skoro - skoro, spíš úplně - nahá a zrudla jsem ještě víc. Hobi se jen zahihňal a já s ním. Připomnělo mi to základku, kdy jsme se takhle hihňaly s kamarádkami. Trochu mě to zabolelo, ale rychle to bylo pryč. Jo, tehdy jsem ještě nebyla ‚slavná'. Ne, že bych teď byla, ale být Chenova sestra vynáší alespoň čtvrtku té velké pozornosti.

„Jo, ale narozdíl od tebe umí pít, takže jim nic dnes není, Tae," setřel ho nepříjemný hlas a v místnosti se objevil další ze sedmi. Yoongi. Na sobě měl bílé tílko, skrz které bylo jasně vidět vypracované svaly, a spací černé kraťasy. Tae na pohovce se na něj ublíženě podíval, ale nedodával k tomu nic. Bylo vidět, že tady má Yoongi jistou úctu u všech ostatních. Nebo alespoň u Taeho.

„Viděla už ty fotky?" zeptal se Hobiho, jako bych tady nebyla a já se v duchu rozzlobila. Dobře, nezačali jsme nejlíp, ale tohle je něco jako moje čest, ne? Sice, ANO, jsem tady jako jediná holka a ANO vůbec nevím o čem to mluví, ale pořád mě to naštvalo. Cítila jsem potom jako přehlížená. Hobi se na něj jen zamračil a já se neudržela -

„Jaké fotky?" zeptala jsem se a podívala se mu do očí. Krásnější než kdejaké jiné, mihlo se mi hlavou. Kdyby nebyly plné zlomyslnosti.

„Žád-" - „Tyhle," ukázal Yoongi na linku za kuchařem - Jinem, jak se nejspíš jmenoval, když ho tak nazval Tae - a přerušil tak Hobiho, který se podle všeho snažil vše skrýt.

Sesunula jsem se ze stoličky a pomalu obešla sedícího Hobiho, stojícího Jungkooka u pultu a zamířila k Yoongimu a novinám - podle všeho. Zastavila jsem se krok před tím a to, co jsem uviděla mi zkazilo všechny ty dobré chvíle, co jsem si dnešní ráno utvořila. Chytila jsem se jednou rukou za pusu, která se už už otevírala v němém vzlyku. Fotky nelžou. Lidé, co píšou bulváry můžou, ale fotky ne - a tyhle fotky byly přesvědčivé, až to bylo nechutné. Byly reálné. Postavy, jež na nich mohly být vidět, nešlo s nikým splést.

„Já.. eh," kousla jsem se do ruky a zastavila tak vzlyk, jež chtěl vyjít z mých úst. Nevěděla jsem, co říct, co dělat. Co by se mělo v téhle situaci dělat? „Já.. půjdu-" víc jsem nestihla. Má méně realistická a silná stránka přemohla můj rozum a teď, jako zbabělý králík, co se snaží schovat, jsem šla - s nutkáním rozběhnout se - po schodech nahoru, do jediné místnostni, co jsem tady znala. Věděla jsem, že oni věděli, že budu brečet. Taky měli pravdu. Slabost byla jedna z mých nejmíň oblíbených vlastností.

Chytila jsem za kliku a otevřela dveře do pokoje s tím nápisem ‚Genius Room' a pevně za sebou zavřela.

Brečela jsem jako malé dítě, schoulená u zrcadla a celou dobu si nadávala za to, že to dělám. A, i když to bylo k smíchu, rozbrečelo mě to ještě víc. Úzkost z těch fotek byla.. nevýslovná. Kdo tohle fotil? Proč to fotil? Dveře skříply v pantech a do místnosti vykoukla hlava - Jungkook.

„Bože," zašeptal a vstoupil do koupelny. Vypadal, že je naštvaný, ale mohl klidně být - mě to teď bylo celkem jedno. V hlavě se mi honily jen ty fotky. Přišel ke mně a sedl si vedle mně, aby se nemusel sklánět nad mým tělem. Nic jsem neříkala - co taky? Celou mou osobu pohltil další stud, tentokrát z breku i těch pitomých fotek.

„Je to jen bulvár," prohodil jako by nic Jungkook a usmál se. „za pár dní to bude nic." Neudržela jsem a vzlykla. Otočil se tak, aby mi koukal do očí a jako by si nebyl jistý, co dělat, věnoval mi krásný úsměv. Sklopila jsem před ním oči - jistě rudé a opuchlé, jako to bývá, když brečím.

„Byla jsem to já," zašeptala jsem a slyšela, jak zašustila látka o podlahu. Jungkook se posunul. „na těch fotkách. Ta postava, co tam zvracela. Byla jsem-" rozbrečela jsem se a chytila si obličej do dlaní. „Byla jsem to já." Jungkook si mě přitáhl k sobě do jakéhosi objetí.

„Jo. Nechtěli jsme ti to ukazovat. Ne teď. Yoongi to nejspíš ještě nepřekousl," pokýval Jungkook hlavou.

„Co nepřekousl?" chytila jsem se.

„No to, že mu Namjoon zakázal jakkoli tě převézt, dokud tam nebudou mít bodyguardy. Yoongi už chtěl jet a Namjoon to nedovolil. Myslí si, že díky tomu jsou tam ty fotky."

„A jsou?"

„Co já vím," pokrčil rameny Jungkook. „Byl jsem na tom jak ty. Pořádně jsi mě zlila," šťouchl do mě a oba jsme se zasmáli.

„JÍDLO!" vykřikl zezdola hlas a my se oba dva zvedli.

„Eh, ještě se tady.." nedokončila jsem to, ale Jungkook to chápal. Kývl a odešel dolů na snídani. Poté se mi jako na povel podlomily nohy, sjela jsem k zemi a já si dala hlavu mezi kolena. Vzlykla jsem.

„V pořádku?" zaslechla jsem a překvapeně vzhlédla.