Between Us | m.yg ✓

Kapitola šestadvacátá

Otevřela jsem ospalky slepené oči a zamrkala nad tou spoustou slunečního světla, jež pronikly roletami, stažené přes okna pokoje. Nejdřív jsem si neuvědomila, že jsem v nemocnici, nic z předešlých hodin jsem si pamatovala jen mlhavě. Vzpomínala jsem si na Yoongiho rty, na Jungkookovi ruce na mém břiše, pizzu a studenou podlahu. Na sanitku a na Chena. Šlo to rychleji, než jsem si myslela. Co se ale stalo potom? Museli mě nadrogovat antibiotiky a léky, protože jsem pusu skoro necítila. Co jsem však cítila byla tupá bolest v ruce, kde jsem měla asi pět malých teček, jež pravděpodobně byly zbytky po vstupu jehlou pod mou kůži. Pohladila jsem je zlehka prsty a zarazila se o jeden, jež vystupoval nad ostatní - to očividně byl faktor, způsobující mou alergii.

Stále jsem nemohla přijít na to, jak to, že se mi nikdy nic podobného nestalo. Devatenáct let a já až teď dostanu alergii na mě úplně neznámou látku? Přejela jsem si jazykem po patru úst a mlaskla. Rty jsem měla popraskané a suché a hrdlo mě pálilo. Potřebovala bych se napít.

Vzpřímila jsem se a opřela se o pelest nemocničního bílého lůžka. Až teď, když jsem se na sebe pořádně podívala, jsem zjistila, jak moc jsem bledá. Zhnusil se mi ten kontrast rudých ran a bílé barvy mé kůže natolik, že jsem se musela znechuceně ušklíbnout. To se taky dalo čekat, když je tady zataženo a perou do mě samé prášky..

Otočila jsem se na druhou stranu od okna a zaregistrovala další postele - prázdné - a noční stolky. Ten můj byl přeplněný bonbóny, plyšáky a maličkými papírky s ještě mrňavějším písmem. Taky jsem viděla můj mobil, knížku a asi tři gumičky. A sklenici s vodou.

Po té jsem ihned chmátla a vypila jí celou naráz. Uh.. oddechla jsem si v duchu a znovu se opřela o pelest. Zády jsem se zabořila do bílých polštářů - skoro tak bílé byly mé ruce.

Jeden paprsek se opovážil na mou tvář a já se nechala hýčkat tím teplem, které poskytoval. Přišlo mi, jako bych tady strávila měsíce, snad i roky a po celou tu dobu neviděla sluneční světlo.

Do místnosti bez klepání vstoupila postava v bílém plášti a s úsměvem si mě změřila pohledem. Byl to muž, doktor. Vypadal tak na třicet, ale mohlo mu být i méně. Blonďaté vlasy měl svázané do malého culíku na vršku hlavy a menší prameny měl z čela odhrnuté a upevněné nahoře bílým šátkem. Působil na mě přátelsky a klidně. Dala jsem tedy na první pocit a zlehka se usmála - jak jen to šlo.

„Mijoo Kim," oslovil mě celým mým jménem již za chůze a ruce si dal do kapes. „Vidím, že už jste se stačila rozkoukat. Jak se cítíte?"

„Um, no, jako kdybych byla hodně moc opilá," pověděla jsem popravdě a k tomu dodala. „A slabá - cítím se slabá."

„To je naprosto normální," pronesl a mírným francouzským přízvukem. „Byla jste přibližně den na silných prášcích a další den jste proležela. Po celou dobu tady jste se nehýbala, skoro ani nejedla a nepila - slabota a počáteční nevolnosti jsou téměř jisté."

Přešel mé lůžko a roztáhl žaluzie. Prudce jsem zamrkala nad tou horou slunečního záření a zakryla si oči. Téměř jisté? To toho do mě museli narvat tuny..

„Oh, pardon," omluvil se, nejspíše za ty žaluzie a stoupl si před okno tak, že slunce stínil. „Vše, co jsme vám dávali je zapsané, vše, co jsme zjistili je zapsané a vše, co jsme dělali, děláme a budeme dělat bude zapsané též. Jste již plnoletá, takže kdyby jste se chtěla podívat, můžete."

„Myslím, že to zvládnu bez toho," zasmála jsem se. „Co bych ale chtěla vědět je diagnóza - co že jsem to měla?"

„Měla a máte," upravil mou otázku doktor. „Alergickou reakci," odpověděl poté. „Zkoušeli jsme na vás všemožné látky, co byly obsaženy v kousku pizzy, jež jste snědla - a našli jsme žampiony."