Between Us | m.yg ✓

Kapitola třiadvacátá

Leželi jsme, v pevném objetí na mé posteli, ve tmě, Yoongi mi dýchal na krk, rukama mě objímal kolem pasu, přitisknutý na mých zádech. Otočila jsem se k němu a zabořila se do jeho těla. Nasála jsem tu jeho vůni, co mi vždycky učaruje, i když je to už poněkolikáté, co jí cítím. Uklidňuje mě. Cítím se potom, jako kdyby byl nějaká hradba, která mě bude chránit přede vším.

„Spíš?" zamumlal a já vzhlédla k jeho nádhernému obličeji a políbila ho. Ihned, co jsem to udělala, ucítila jsem potřebu znovu naše rty spojit.

„Nene," odpověděla jsem poté, co jsem je pod tlakem mé chtivosti znovu spojila.

Vzal mě za jedno stehno a v podpaží, zvedl mě a dal si mě na sebe. Vzpřímil se do sedu ke mně a políbil mě tak krásně, až to ve mě vybuchlo v tisíce emocí, které jsem chtěla cítit každý den. Bylo by moc sobecké chtít ho jen a jen pro sebe?

„Chtěl jsem, abys věděla, že," odmlčel se a pak se prostě usmál a dokončil to. „Že tě miluju."

„Cože mě?" vyhrkla jsem překvapeně, ale radost mi musela tryskat z těla. On. Mě. Miluje. Miluje mě. Mě. Miluje.

„Já vím, že je to brzo, ale já to tak prostě cítím," řekl a znovu mě políbil. „Chápu, že ty nemůžeš říct to samé, to je pochopitelné. Ale jen jsem chtěl, abys to věděla, protože -"

„Moc mluvíš," přerušila jsem ho a spojila naše rty. „A máš pravdu. Je brzo, ale to neznamená, že to nemůže být pravda. A.. já tě taky miluju. Strašně strašně moc."

Ten byl ten překvapený on. Povytáhl obočí a potom mě prostě jen políbil. Spojil naše rty v jedno a já se na něj mou hrudí nalepila.

Vzal mě pod zadkem a i se mnou v náručí si klekl na postel a potom mě zlehka položil a tiskl na mé rty ty jeho. V hrudi se mi to sevřelo, vzpomínka na to, co se stalo ze včerejška na dnešek a maličko se od něj odtáhla.

„Yoongi, co se děje?" vzpřímila jsem se na loktech a on si na mě lehl, hlavu na mém břichu.

V téhle pozici se líbilo i mě, takže jsem si znovu lehla a začala mu poslepu čechrat a prohrabávat vlasy. Zamručel do klidu a ticha mého pokoje a já se znovu zeptala. Z nějakého důvodu jsem to prostě musela vědět.

„Yoongi," řekl jsem potom. „Mluv se mnou prosím. Řekni mi co se děje. Můžu pomoct?"

„Nechci se o tom bavit," ozvalo se jako by z dálky, poznala jsem, že Yoongi slovy dal jasně najevo, že se o tom prostě nechce bavit. Ale já se nedala. Možná, že jsem to jen vědět chtěla. Zasloužila jsem si to. Měla bych vědět, co to s ním dneska bylo. Proč se tak choval.

„Yoongi-" začala jsem zase a znovu mu vjela prsty do vlasů.

„Ne."

Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Ruce mi padly podél těla a já jsem se málem rozbrečela. Najednou ty city, co byly zalezlé, ten strach z toho, co mu je, z toho, jak ošklivě ke mně teď mluvil. Ale to, že jsem cítila, že se mu něco ošklivého děje a nevěděla jsem co a jak bych mohla pomoci, mě ničilo nejvíc. Zadržela jsem povzdech a zůstala obklopena tou černotou, kterou mi zavřené oči poskytovaly.

Rázem mě chytil pár rukou a jeho rty se natiskly na mé.

Oči jsem otevřela a spatřila Yoongiho - jeho pohled byl vystrašený, ale já netušila důvod.

Natáhl jednu ruku a setřel mi cosi z tváří. Slzy. Netušila jsem, že jsem brečela.

„Už je to dobrý," uklidňoval mě Yoongi a vzal si mě do náruče jako kdybych byla jeho malé dítě.