Between Us | m.yg ✓

Kapitola třicátá

„Mij-j-t-g-"

„Y-Yoongi?" zašeptala jsem a snažila se nepanikařit.

V mikrofonu to zašustilo a potom něco prasklo.

„Mijoo, musím jít. Já.. mrzí mě to. Nemůžu.. agr.. musím jít."

„Yo-"

hovor ukončen

3 hodiny, 1 minuta a dvě sekundy – přesně tak dlouho trvalo ticho, jež začal konec hovoru s Yoongim. 3 hodiny, 1 minuta a dvě sekundy. Teď už tři.

Tak dlouho trvalo, než jsem se rozhodla, s očima plnýma slz, zavolat Chena dovnitř a odjet.

Odjet domů. Do Japonska.

Tohle není pro mě. On není pro mě. Měla jsem to pochopit dřív. On má spousty práce, nemůže se zaobírat někým jako jsem já. A já mu to nevyčítám. Jistěže mu to nevyčítám. Proč bych měla? Je to jeho práce, jeho koníček, jeho všechno. A pokud jsou teď zaměstnaní tour po Koreji, nemůžu ani nic jiného čekat.

Nevyčítám ti to, Yoongie. To ale neznamená, že mě to nebolí.

––––

„Jsi si jistá?" ptal se mě Chen, když mě propoušteli z nemocnice.

Stáli jsme u modro bílého pultu z plastu a čekali, až nám paní posune doklady a papíry dírou udělanou ve spodu velké prosklené tabule, kterou byla místnost dokonale oddělena od chodeb, vedoucích do dalších chodeb s pokoji, sály a čekárnami nebo také vchodu a východu ven z nemocnice. To byla podle mě nejlepší cesta odsud, východ. Spousta lidí tudy procházela, měli sádry, byli na vozíčku anebo se pomalu a ospale šourali ven. Ti druzí, co jsem vstupovali, byli o hodně jiní - drželi se za nateklé ruce, krvácející rány nebo modřiny, dokonce jsem viděla i kluka se stehy na ruce, jež byly roztržené a kapala z nich krev. Při té podívané se mi udělalo nevolno.

„Kim Mijoo," oslovila mě paní za sklem tlumeným hlasem a prostrkávala ke mě nějaké papíry s propiskou. „Tady to podepište."

Zlehka jsem se otočila zcela k ní a vzala jemně propisku do levé ruky a pravou si podržela papíry.

Očima jsem přelétla řádky, nic mi nepřišlo srozumitelné, ale měla jsem v paní důvěru, že to s klidným svědomím můžu podepsat. Rychle jsem vykouzlila na papíře podpis velkého M a pár vlnek za ním a usmála jsem se na ni.

„Vše?" otázala jsem se, stále s tváří roztaženou do úsměvu.

„Ano," usmála se paní nazpět a založila si papíry do mé složky. „Pokud by se vám udělalo nevolno, necítila jste se dobře, antibiotika vám nezabírala nebo cokoli, přijďte."

„Dobře, nashledanou," rozloučila jsem se a věnovala laskavý úsměv smutnému Chenovi.

Věděla jsem, že i pro něj to je těžké. Ale nemohla jsem se na něj už déle upínat, déle tu být, když jsem chtěla pryč. I kdyby sebevíc chtěl, nemohla bych tady být. Navíc, letenky už jsem měla zaplacené, stačilo mi strávit jednu noc v Dormě a zítra ráno jsem odlétala směr Japonsko, domov.