Between Us | m.yg ✓

Kapitola jedenáctá

„Gi, nezírej tak na ten jídelní lístek a konečně si vyber," zašklebil se na Yoongiho Jin.

Vzhlédla jsem přesně v tu chvíli od svého jídelního lístku a koukala, jak Yoongi zkameněl, potom ho setnul zamračeným pohledem bez jakéhokoli jiného výrazu než nejčistší podobou zlosti a nakonec se do jídelního lístku zakoukal. Jin se jen uchechtnul a zabodl prst na jedno místo v lístku. Mořské plody. Naklonila jsem se k němu a koukala na složení - nic z toho jsem nejedla. Mořské řasy maximálně, ale ryby jsem nikdy neměla moc v oblibě.

„Fuj," oklepal se z Jinova výběru Namjoon, sedící hned vedle něj a Jin na něj vyplázl jazyk. Nejspíš jsem nebyla jediná, kdo tady tohle nejí.

Yoongi, přímou čarou naproti mě, měl stále zapíchnutý pohled do jídelního lístku - přelétával očima zmateně z jednoho řádku na druhý, jako by nevěděl, co si dát. Usmála jsem se a lístek mu sebrala. Vysloužila jsem si tím jeden z jeho nenávistných pohledů, ale jakmile zjistil, že to není jeden z jeho kamarádů, sklopil pohled a když mi ho vrátil zpět před můj obličej, stáhl se do normální, bezstarostné grimasy. Ťukla jsem nehtem na jednu z největších delikates - ovoce s čokoládou, zmrzlinou a šlehačkou. K tomu byl jako bonus dvakrát steak.

„Nedáme si to spolu?" navrhla jsem jemně. „Dva steaky nesním sama.. a tu zmrzku bychom si mohli rozdělit, bude jí taky určitě dost."

„Fajn," řekl s lehkým úsměvem.

„Dojdu si na záchod," pronesl trochu až moc zaujatě Taehyung a zvedl se.

Malými prostory procházel mezi stoly, skoro natěsnanými vedle sebe, a vyhýbal se tomu, aby cokoli shodil či do někoho vrazil. Na to, že bylo už celkem pozdě se tu srocovalo docela dost lidí. Ve dveřích se objevilo pár kluků. Zaujmul mě jeden z nich. Blonďák, roztrhané černé džíny, černé tričko, přes než bylo docela dost dobře vidět, že daný kluk sportuje. Na očích měl brýle. Slušelo mu to, celkem. Vzhlédl a mírně se pousmál mým směrem. Potom zvedl ruku a zamával. Píchla jsem si prst do hrudi, jako bych se němě ptala „Já?" a on kývl. V tu dobu se můj úsměv roztáhl ještě víc a já taky zamávala.

„Kdo to je?" zeptal se Hobi, koukající mým směrem. Pokrčila jsem rameny a jelikož jsem seděla těsně vedle něj, trochu jsem do něho drcla.

„Nevím," řekla jsem popravdě a nemohla z toho kluka spustit oči. Byl krásný - doopravdy. Blond vlasy měl přesně tak dlouhé, aby mu zakrývaly oči, plné rty, roztáhnuté do hezkého úsměvu, pevnou postavu, dobrý vkus na módu. Typický hezký kluk z Koreje.

„Pozdravil, tak jsem ho taky pozdravila," dodala jsem ještě a sledovala, jak se Taehyung vrací z toalet.

„Asi si dám tu zmrzlinu," pronesl úplně od věci Jimin, znovu s tím svým roztomilým pousmáním.

„Já.. asi taky," řekl poprvé od toho, co tady sedíme, Jungkook z druhé strany vedle mě a já se o něj unaveně opřela. Bylo tu celkem vedro, na to, že tu měli klimatizace. Nic neříkal, jen se nahnul, abych měla větší pohodlí a já byla spokojená.

„Já chci taky!" zaškemral Jimin a opřel se o Hobiho, který místo Jungkookova chování udělal přesný opak. O kousek uhnul, takže Jimin se sesunul o kus níž, než si uvědomil, že ho nic nedrží a zklamaně se znovu narovnal. Ihned poté věnoval Hobimu naštvaný pohled.

Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jsem Jungkookovu vůni. Vychutnala jsem si jí v plicích, než jsem jí vypustila z plic ven. Zaslechla jsem, jak se má hlava sunula dolů a já nakonec hlavou skončila v Jungkookově klíně. Aby mi to bylo pohodlné, dala jsem si nohy na sedačku do prostoru mezi mnou a Hobim. Zezdola jsem se dívala na Jungkookův obličej, na jeho rysy, na jeho kůži, na jeho tvary. Bylo zajímavé, jak se mu hýbala čelist, když mluvil. A teď mluvil na mě. A já ho vůbec nevnímala.

„.. měla jsi ho vidět," dokončil se smíchem a já překvapeně zamrkala. „Měla jsi vidět ten jeho obličej, když to snědl. Viď, Jine?"

Jin se jen ušklíbl a nevěnoval tomu velkou pozornost. Asi se škádlili. Hobimu, co jsem mohla vidět, taky došly síly a lehl si celou svou vahou na mé nohy. Hraně jsem zaskučela a Hobi se okamžitě vzpřímil a věnoval mi lítostivý pohled. Ale jakmile uviděl, jak se Jungkook a já potichu hihňáme, nafoukl tváře a znovu se opřel. Jiminovi se to náramně líbilo - chichotal se, lstivě a dával tím najevo, jak moc mu to přijde vtipné, i když to vlastně vtipné není.

„Dolulal jsi?" optal se Namjoon posměvačně Taehyunga. Ten se jen lišácky usmál a pronesl jako naprostý kříženec badboye a fuckboye, s přidáním hrdosti v hlase:

„Měl jsem asistenci."

„No fuj!" zasmála jsem. Všichni jsme sice věděli, že to není pravda, ale už jen vědomí, že by to pravda být mohla mě nutila hraně zvracet a vzdychat nad tím, jak nechutné to je.

„Jinak!-" zdvihl Taehyung prst a na to se s ním na dálku zabodl do mé hrudi jako já před několika minutami - „tady to je pro dámu." dořekl a podal mi utrhnutý papírek, na němž skvostným písmem stálo telefonní číslo. Pod ním bylo napsáno B. Blonďák? Ben? Bryan? Benny? Blbec, neodpustila mi moje slovní zásoba a já v duchu protočila očima.

Jungkook lístek taky prohlížel, avšak sázela bych, že ani zdaleka ne s takovým nadšením jako já - byť jen z důvodu, že byl kluk.

„B," vypadlo z něj vážně a v tu ránu měl ruku nataženou a ve tváři výraz, jako by nahoře na stopě bylo něco, co ho fascinovalo. „B! B; Blbec!"

Kluci se rozřehtali smíchy, ale já se raději s nadějí zadívala do prostorů restaurace, zda tady daný člověk není - zaprvé jsem ho chtěla ještě vidět, zadruhé jsem nechtěla, aby tady byl, když tohle dělali. Připadala bych si trapně a věřila jsem, že on taky. Naštěstí - nebo naneštěstí - jsem ho tady neviděla. Ani blonďáka, ani jeho klučičí společnost. Jungkook, který se vší pravděpodobností viděl, že se nebavím, ukončil své představení a namísto toho zavolal číšníka.

„Sorry," řekl, když mé oči byly ve stejné linii jako jeho a já jsem máchla rukou před jeho obličejem.

„Je to jedno, stejně ani nevím, jestli vůbec zavolám nebo napíšu," odpověděla jsem, ale lístek s telefonním číslem jsem si strčila do kapsy. Kdyby náhodou.

„To je hrozný," zahuhlal Jimin. „Neměli jsme jí sem brát. Do téhle doby jsme jí měli pro sebe."

Zasmála jsem se a provokativně na něj - jak jen to v poloze poležmo, do které jsem se dostala, abych ho viděla šlo - zahýbala obočím. Potom jsem si fešně rukou odhodila vlasy z ramene a odfrkla si.

„Jsem prostě na roztrhání." - to už jsme vybuchli v smích úplně všichni, i Chen, který teď vůbec nemluvil a díval se do mobilu. Asi chytil tu Yoongiho nemoc. - když už mluvíme o Yoongim, v mysli mi vyvstala ta myšlenka společného jezení a já nad ní roztomile pousmála. Bude to fajn. Užijeme si to tady, víc se poznáme, stoprocentně. Mezitím, co jsem se já nechávala unášet společnými nákupy, kluci už diktovali číšníkovi s nekonečně cute zamračeným obočím své - naše - objednávky.

„Šestkrát, tedy ne, sedmkrát třicet šestku a jednou mořské plody," shrnul to do jednoho Jin. „A ještě devět míst do Takumi's." dodal Jin, jako kdyby to bylo nesmírně důležité a on na to úplně zapomněl. Číšník s zamumláním něčeho jako ‚Ano, ano.' a ‚Hned to bude.' zmizel z mého dohledu a já zamračeně pohlédla na dnešního objednavatele.

„To se tady platí i místa?" zdvihla jsem jedno obočí a Jugkook se bublavě - a celkem i chytlavě - zasmál.

„Ne. Platí se vstup na párty."