Between Us | m.yg ✓

Kapitola devětadvacatá

💜💙💚💛🧡❤️
uhm... překvápko?
❤️🧡💛💚💙💜

„O můj bože," vydechla jsem a zakryla si pusu, abych utlumila vzlyk. Takže mi odpustil. A miluje mě. Stále. Sjela jsem po zádech dolů, lehla si a zavřela oči. Ticho bylo skoro hmatatelné, slyšela jsem jen svůj vlastní dech a zrychlený tlukot srdce. Miluje mě. Řekl to. Miluje mě. Vzlykla jsem a zakryla si dlaněmi celý obličej, jež se teď křivil v dusivém pláči.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě vypustil z úst. A nemohla jsem uvěřit, že to řekl mě. Poprvé, když mi tohle řekl, rozbušilo se mi srdce, zrychlil tep a do tváří se mi nahrnula červeň. Vzpomínala jsem, že ještě před pár dny byl pro mě zvláštní, odtažitý kluk, jeden ze sedmi kamarádů mého bratra, jež jsem viděla poprvé ve svém životě. A za těch pár dní mi tolik přirostl k srdci, otevřel se mi a já ho, sic málo, ale poznala takového, jaký byl doopravdy – citlivý, laskavý a milující člověk. Člověk, který miloval – a který stále miluje – mě jako celek, se všemi mými nedostatky, chybami a i potom, co se stalo s Jungkookem.

„Taky tě miluju, Yoongi," vzlykla jsem. „Tak moc, až to bolí."

Prsty jsem odtáhla z fotoaparátu a poslepu ho položila na noční stolek vpravo od lůžka. Cestou mi zavadily o obdélníkový předmět, jenž mě zastudil na kůži. Po ruce mi naskočila husina – ať už z toho chladu, nebo i z té myšlenky, která se mi objevila v mysli. Zavolám mu. Řeknu mu, co si o něm myslím. Co si myslím o nás.

Chmátla jsem po svém černém mobilu a otiskem pravého palce ho otevřela. Měla jsem snad tisíce upozornění, jež jsem ale vůbec nevnímala. Stiskla jsem ikonu volání a sjela na písmeno Z. Pod tímto písmenem byl jediný uložený kontakt. Zlatíčko moje největší, láska moje a moje všechno.

Nadechla jsem se z plných plic a na okamžik jsem měla nutkání mobil vypnout a položit na stolek a víckrát nad tímto hloupým nápadem neuvažovat a nepokoušet se ho zrealizovat.

Potom jsem si ale dodala odvahy a stiskla volat.

Chviličku to vyzvánělo a já ho popoháněla, aby mi to zvedl. S každým dalším tónem jsem ztrácela naději. S každým dalším tónem jsem se propadala strachu. A čím víc jsem se mu poddávala, tím víc jsem chtěla, aby mi to zvedl. Abych mohla slyšet ten jeho krásný hlas, abych mu to mohla říct. Že ho miluju. Abych slyšela, že on mi řekne to samé.

„Volaný není momentálně dostupný..."

Odendala jsem si mobil od ucha a zklamaně ho vypnula. Volat mu znovu jsem ihned zavrhla. Nepotřebuju ho. Potřebuju. Stejně by mi neřekl to, co chci slyšet. Třeba. A třeba taky jo. Vím jistě, že to chci? A komu tady nalháváš, že ne? Yoongi je ale daleko, má hodně práce a málo času a– a taky by mohl mít tebe, kdyby jsi mu to řekla. Vždyť přeci nemohl jen tak říct, že tě miluje a nebrat to vážně. To není Yoongi. Ale.. Doopravdy věříš tomu, že by to nemyslel vážně?

V tuhle dobu jsem válčila sama se sebou, v sobě mi zuřily nekončící války a já netušila, co cítím a co ne. Co je správné a co ne. A co bych měla udělat a co ne. Netušila jsem absolutně nic. Nic, kromě toho, že nutně potřebuju někoho, kdo mi to řekne. Kdo mi jako vždy pomůže – jako kluci v tom podniku, jako Jin v parku a Hobi se sociálními sítěmi.. jako Yoongi v baru.

„Across the ocean, across the sea.."

Zmatená jsem se podívala na displej, kde již zvýrazněné zelené a červené kolečka čekaly, jak se rozhodnu. Zda to típnu, nebo přijmu. Zda jsem ochotna promluvit si s někým, kdo to očividně chce. Ležela jsem a přemýšlela, mezitím co mobil dál vyzváněl. Neměla jsem srdce na to, abych to položila, ale ani na to, abych to zvedla. Kdo mi teď řekne, co mám dělat?

„Starting to forget the way you look at me now.."

Mobil v rukou se mi klepal, v duchu jsem znovu vzlykala a neměla jsem ani tušení, zda se nerozpláču i v realitě. Bolelo mě milovat ho tolik, že jsem nevěděla, zda to je správné, ale jen to, že to moc chci.

„Over the mountains, across the sky.."

„J-já netuším. Nevím, co mám dělat," řekla jsem nahlas a dlouho udržený vzlyk se mi prodral skrz hrdlo. Brzy poté se dostavily i slzy. Je strašné, když nevíte, co dělat a tak neděláte nic a tím se ještě víc ztrácíte v myšlenkách, na které nechcete myslet. „Yoongi, omlouvám se."

„Need to see your face, I need to look in your eyes.."

Podívala jsem se na obrazovku mého mobilu a zatnula zuby. „Promiň," dodala jsem a zmáčkla červené tlačítko. Mobil i vyzvánění utichlo.

„Across the ocean, across the sea.."

Slyšela jsem, jak se hudba rozezněla znovu, jak mobil znovu zavibroval. Cítila jsem, jak se mi štěstím i strachem rozbušilo srdce, jak se mi rty roztáhnly do úsměvu. On to nechce vzdát.

Zavřela jsem oči a znovu jsem se položila do svých myšlenek. To, co teď udělám, je okamžik, jež rozhoduje absolutně o všech mých citech, o všem, co se mě týká, rozhoduje o mé budoucnosti. Moc jsem chtěla prostě jít za ním, obejmout ho a nepoustět, smět ho zase prostě jen tak líbat, jen tak tisknout své rty na jeho, jen tak se k němu přivinout, nasát tu vůni voňavky, co jí má každý druhý chlap na světě, ale na něm voní tak strašně moc dobře. Měla jsem chuť zahodit všechny ty nejistoty, všechen strach a všechny ostatní nepotřebné pocity a vypovídat se mu o tom, jak mi chybí, i když odjel teprve dneska, jak ho toužím vidět. Řekla bych mu, že pro mě moc znamená, že mě všechno mrzí a že by to možná šlo.. skloubit. Zkusit to. Zkusit mít doopravdický vztah.

„Starting to forget the way you look at me now.."

A tak jsem to udělala.

„Ahoj Mijoo."

Usmála jsem se.

„Ahoj Yoongi.."

„Uhm..jak jsi na tom?"

„M-miluju tě."

„C-co?"

„Miluju tě."

Aaaaaaaaaaa - PŘEKVÁPKO! 💛

To snad nikdo nečekal, čekal snad? já teda ne... myslela jsem si, že vydám další kapitolu tak zase o tisíce let později.. ale stal se zázrak.
Momentálně je cca jedna hodina, dopsala jsem to právě teď. Ano, doopravdy jsem se s tím psala do jedné hodiny ráno.. :'d

Doufám, že se vám kapitola (spíš kapitolka, protože je kratčí, než mívám) líbila!!💛💛💛

Těším se na vaše názory.

Love ya💙💙