Between Us | m.yg ✓

Kapitola devatenáctá

Naše rty se od sebe oddělily.

Byl to krátký polibek, ale mě to přišlo jako věčnost. Možná z důvodu, že jsem chtěla, aby to byla věčnost. Zároveň se však moje srdce sevřelo v pozdním šoku z toho, co právě ten udělal. Co jsme my udělali. Ač jsem nebyla jedna z třináctiletých puberťaček, které by se nad pusou rozpustily a začaly s oním chlapcem, co je políbil plánovat svatbu, náct mi ještě bylo a moc pus jsem ve svém životě ještě nedostala.

Překvapeně jsem zamrkala a o kousek se odtáhla. Ne, ať tohle bylo sebevíc hezké (a jako že to bylo sakra moc hezké), nemohla jsem si odpustit ten neblahý pocit v srdci. Strach. Nebo spíš.. nejistotu. Co se tady stalo? A co bude dál? Byl tohle jen výbuch emocí nebo... Ne. Nad tímhle jsem nemohla přemýšlet.

Sklopené oči jsem k němu zvedla a očekávala, že něco řekne. Když dlouhou dobu nic nejen neřekl, ale ani neudělal. Ani jeden z nás. Muselo to vypadat fakt komicky. Nebo přehnaně romaticky. Však to znáte - ‚Jako kdyby se zastavil čas.' Vtipné na tom bylo, že mi to tak doopravdy připadalo. Ne komicky. Romanticky, jako kdyby se zastavil čas. Ale v tomhle mezi čase jsme byli lapeni jen my dva - slyšela jsem, jak šplouchala voda, jak děti křičely a rodiče jim křik opětovali. Vnímala jsem, že čas běžel, ale on jak kdyby běžel okolo nás. Jako v bublině.

Jakmile jsem to přestávala zvládat - ten nekonečný pohled do jeho očí - a chtěla jsem se odvrátit, on jako by to vycítil. Přemístil své ruce z mých zad pod můj obličej, který jsem do nich následně vložila. Nechala jsem jeho prsty hladit mou kůži, nechala jsem ho vjíždět do mých vlasů.

Sklonil se ke mně a já nevím.. něco se ve mně sevřelo, cosi, co instinktivně cuklo mým tělem dozadu. Něco, co mi říkalo, že je to správné. V duchu jsem se Yoongimu omluvila, v realitě bych přes svá ústa v tuhle chvíli nedokázala vypravit nic. Uhnula jsem před jeho pohledem a oči zapíchla do dřevěné podlahy altánku. Nepřítomně jsem sepnula své ruce a proplétala jsem je a zase je rozplétala. Trapnost této chvíle byla skoro viditelná.

O krok vykročil vpřed na což jsem já o krok ustoupila. Stačily však dva rychlé Yoongiho kroky a byl u mě znovu strašně blízko. Nevěděla jsem, zda ho ještě kdy takhle blízko snesu, aniž bych si nepřipomínala to, co se tady před chvílí stalo. Aniž bych si nebyla nejistá, neměla strach. Vzal své ruce do svých a pomalu, jeden po druhém, mi zapletené prsty rozplétal. Držel si přitom mé ruce pevně ve svých, kdybych snad chtěla ucuknout. Bylo to příjemné - krásně chladily mé horké dlaně.

„Já se omlouvám," pronesl šeptem. Bylo znát, že je ihned jiný. Takový.. měkčí. Jemnější. „je to.. narychlo. Moc rychle. A já tě do toho chtěl ještě jednou políbit. Opravdu se omlouvám."

Kývla jsem, ale zrak k němu pořád ještě nezvedla. Bála jsem se toho, co tam uvidím. Na úkor krásných omluvných slov.. mohl být jeho obličej bolestivý? Mohl být naštvaný? Bála jsem se pohlédnout do očí člověku, který teď trpěl. A byť jsem sebevíc nechtěla mít tuto vlastnost, byla tam. Bála jsem se pohledu na někoho, koho jsem zranila.

On, nejspíš nadaný nějakým viděním do hlavy, čtením myšlenek, mě potichu nabádal, abych se na něj podívala. Pod jeho nakřáplým a jaksi zoufalým hlasem jsem zvedla zrak. Nejprve jsem spatřila jeho krásné rty, rudé, kontrastující s bledou pletí, poodevřené. Očima jsem se přesunula po nose až mezi oči. A v těch to bylo - ta chápavost. Ta něha. To.. všechno. Po mém myšleném vzteku, bolesti, urážce ani vidu. Jen čisté nucené pochopení. Jako kdyby k tomu se nutil.

„Omlouvám se," zopakoval hlasitěji a já se prala s nutkáním znovu sklopit pohled k zemi.

„Ne.. ty se neomlouvej. To já.. já to zkazila."

„Ale ty jsi nic nezkazila. Bylo to naprosto pochopitelné," uklidňoval mě, ale já věděla, že v hloubi duše to má stejně. Že to stejně cítí. Nebo jsem se mýlila?

„Pochopitelné?" skoro jsem se zasmála a přitom jsem pohodila rukama. „Tohle nebylo pochopitelné. To bylo.. zavržení hodné."

Tentokrát se zasmál on. Na plno. Vzal mě znovu za ruce a svými je obalil. Na to jednu z nich pustil a druhou zvedl nad mou hlavou a máchl s ní doleva. Nejdříve jsem nechápala, ale poté jsem pochopila - otočka. Otočila jsem se tedy doleva a znovu si stoupla těsně před něj.

„Bylo to to nejstatečnější, co jsem kdy viděl," prohlásil. „No řekni, kdo by mi takhle odolal?"

Zasmála jsem - maličko, potichu, ale přece. Sevření srdce trochu povolilo, ale pořád jsem si nebyla.. jistá. Šlo by to ale v takovéhle chvíli? Věděla jsem, že to byla pouze pusa, políbení. Jen jsme se dotkly rty - a právě to, namítla jsem si sama sobě v duchu. Pusa. Byla to pusa. Povzdechla jsem si. Proč jsem musela vše brát tak.. velice? Proč jsem ze všeho dělala to, co to možná nebylo? Ale když já jsem to nemohla jen tak nechat být. S tím, co udělal (co jsme my udělali), změnil celý můj postavený vesmír. Celou mou rovnováhu. A to pouze jedinou pusou.

„Když já.." začala jsem, ale utnula jsem to. Nevěděla jsem, jak bych měla pokračovat.

„Když ty co?" zeptal se jemně a stiskl mi ruku, za kterou mě držel.

„Já nevím," vypadlo ze mně. A byla to pravda. Nevěděla jsem. Nevěděla jsem nic.

„Co nevíš?"

„Nic."

„Nic? Jak to myslíš ‚nic'?"

„Tak, že," povzdechla jsem si. „že nevím, co chci. Co chci od tebe, od sebe, od nás. Od našeho vztahu."

Mlčel a tak jsem pokračovala. Jednou to ven vyjít muselo. A já si vybrala zrovna tuhle chvíli. Protože když ne dnes, tak kdy? Až budeme sami? Až.. co já vím až co?

„Přijdeš, políbíš mě a já co? I když tě to možná raní, nevím, zda tohle chci. Já.. copak to můžu vědět?" pokrčila jsem rameny a zamířila si to od něj pryč, znovu k sloupku altánku - kam, kde stál předtím on. „Je toho moc. A já jsem až moc nejistá, než abych ti teď dala odpovědi, které nejspíš chceš. A.. nevím, zda ti je někdy budu schopná vůbec říct."

Dál mlčel. Věděla jsem, že zůstal stát na místě, že za mnou nešel. A tak jsem čekala - jako odsouzenec, který čeká, až se nad ním bleskne katův meč a bude mu setnuta hlava. Neměla jsem mu, co víc říct. Nemohla jsem začít plácat cokoli, abych jeho zamklnost vyplnila tlacháním. Především proto, že to neumím a říkala bych kraviny, které by nás do toho ještě více zamotaly.

Zavřela jsem oči a vdechla čistý vzduch. Promítala jsem si řeč, kterou jsem ze sebe vypustila, každé, každičké slovo a v duchu jsem se jak peskovala, tak se uklidňovala. Co jsem mu měla říct? A co mu mám říct teď, když se mnou nemluví? Když ne on, kdo udělá po tomhle první krok? Prudce jsem ho vydechla a s bezvýznamnými slovy na jazyku jsem se otočila zpět k němu.

Ale on už tam nebyl.