Between Us | m.yg ✓

Kapitola sedmadvacátá

„Ahoj," přistoupil blíž a nesměle se usmál. „Je ti líp?"

Usmála jsem se na něj, jak nejvíce jsem mohla a přikývla.

„Jo, je mi o hodně lépe, Jungkooku."

Stále jsem ležela v posteli, opřená o své lotky, v obležení té bílé barvy, která tady byla skoro všude. Blonďaté vlasy mi splývaly přes záda i obličej a já se co minutu, to musela prohrábnout dozadu, abych přes ně viděla.

Yoongi odešel. Věděla jsem proč, avšak na to, abych se tím zabývala jsem neměla čas. A taky chuť. Neměla jsem chuť na to, abych se zabývala jeho žárlivostí a tím, že je teď nejspíš naštvaný, že jsem sem Jungkooka pozvala.

„To je dobře," usmál se Jungkook. Jeho bunny úsměv mě zasáhl, jako by to bylo poprvé a já právě scházela dolů po schodech a spatřila ho, jak tam spolu s ostatními sedí v kuchyni a čekají na mě. Jako by to bylo od znova. Netušila jsem proč, ale právě takto jsem se cítila. „Můžu?" ukázal na mou postel a já kývla a poklepala to místo rukou.

Sedl si, matrace se zhoupla dolů a já ho poněkud nemotorně objala. Přejel mi prsty po zádech a vydechl mi do kůže na krku. Též jsem mu brázdila prsty po zádech, jemně, konejšivě. Chtěla jsem, abychom takhle zůstali napořád. V objetí, bez slov, bez žádných velkých citů, jež ničí naše přátelství, bez čehokoliv, co ničí naše pouto, které jsme si vybudovali.

Vzlykla jsem. Ne nejhlasitěji, ale tak procítěně, až jsem v sobě cítila jen tu prázdnotu, jež můj bezplačný vzlyk vyvolala.

„Mijoo, dobrý?" otázal se překvapeně Jungkook a odtáhl mě od sebe. „Proč pláčeš?"

„J-já nebrečím," odporovala jsem mu, ale po chvíli jsem ucítila ty horké slzy hrnout se mi z očí. Stékaly mi po tvářích a já je všechny do jedné utírala hřbetem ruky.

„Co se děje, Mijoo, řekni mi to," zasténal Jungkook. „Ničí mě se dívat, jak brečíš."

„J-já nebrečím!" protestovala jsem, i když mi stále znovu víc slz kazilo výhled z očí. Skoro jsem přes ně neviděla.

„Jasně. A já jsem japonská princezna s piercingem," zasmál se suše Jungkook a setřel mi všechny slzy z levé líce. „Proč brečíš? Bolí tě něco?"

„J-já vím, že.. ty víš, že.. že jsme s Yoongim spolu," vypustila jsem z úst tu větu, jež klidně mohla zničit úplně vše, co jsme si vybudovali. Vše. I mě. I jeho.

„Aha.." zachraptěl a sklopil pohled k bílé nemocniční zemi. „Jestli.. to Yoongi neřekl jen tak pro svou obranu, chtěla jsi, abych to věděl, ne?"

„Chtěla," souhlasila jsem neochotně. „Ale.. věděla jsem, že pokud to budeš vědět, stane se přesně tohle. Nebudeme moct být takoví kamarádi, jako kdysi."

„To jsme nemohli být nikdy," zavrtěl hlavou.

„C-co?" zamrkala jsem překvapeně. Nikdy? Nemohli jsme být nikdy kamarádi? Co tím myslíš, Jungkooku? Co tím sakra myslíš?

„Nikdy, protože jsem to podělal," pokračoval Jungkook, jako by mé překvapení prostě přešel, jako kdyby nebylo. „Už od.. jistý doby.. tě miluju."

„Já vím," vydechla jsem. Tohle jsem věděla. Bylo to.. očividné. Přinejmenším jsem si to myslela. A teď se mi mé domněnky potvrdily. A zasáhli nás oba jako lavina.

„T-ty víš?"

„Teda, ne, nevím," opravila jsem se. „Myslela jsem si to. Prostě jsem to.. cítila. Hlavně z Yoongiho. Tys.. tys mu to řekl, že? Řekl jsi mu to. Proto si mě chránil tak moc zrovna před tebou. Není to tak?"