Between Us | m.yg ✓

Kapitola jednatřicátá

„Zvládneš to tady sama?"

S pozdvihnutým levým obočím jsem se na Chena podívala. Byl oblečený v rudých kalhotech, rudém saku a bílé košili. U krku jsem mu udělala motýlka a upravila jsem mu vlasy, nakoupili jsme spolu i květiny, nádherné bílé růže, a k tomu ještě maličký dárek v podobě náhrdelníku, co stál víc, než cesta do Číny a zpět.

„Ano," usmála jsem se na něj a ještě jednou ho přeměřila pohledem. „Pojď sem."

Udělal váhavý krok ke mně a poté ještě jeden.

Jemně jsem vzala motýlka do rukou a více ho utáhla a upravila, aby vypadal dokonale. Prsty jsem mu prohrábla vlasy a poupravila mu límeček košile a sako. Pohladila jsem lesklý povrch drahého oblečení a skousla si ret. Bratr vypadal doopravdy dobře. Vypadal by tak dobře i Yoongi?

Nepřestávala jsem se usmívat, i když v mém srdci mě neskutečně moc bolelo. Uměj se usmívat tak, jako kdyby nic nebylo a nikdo nic nepozná.

Odstoupila jsem od něj a snažila se usměrnit svou mysl na nedokonalosti, ale mou mysl zaměstnávaly myšlenky o Yoongim. Neměla jsem mu dát ještě šanci? Třeba by mi to ještě vysvětlil.. třeba to bylo nedorozumění, musel i ihned pryč.. třeba se něco závažného stalo.. co já vím, mohlo to být cokoli. Jenže, co když to nebylo nic jiného, než odmítnutí? Copak můžu vědět, jestli to se svými laskavými a milujícími slovy myslel vážně nebo ne? A co když- nemysli na to.

„Vypadáš nádherně," pochválila jsem jeho nový mužný vzhled a lehce jsem si přejela po rukou. Začínaly se nebezpečně nápadně klepat. Stiskla jsem si je pevně, tak pevně, až jsem si myslela, že si je zlomím. „Jako opravdový gentleman. Halsey bude jistě taky krásná. Budete okouzlující pár, tím jsem si jistá."

„Děkuju," nervózně se usmál a přejel si rukama po kalhotech, saku a košili a nakonec si promasíroval krk. „Jsem nervózní..."

„Jo, vypadáš tak," zasmála jsem se, abych situaci odlehčila, ale jeho bolestný a studný výraz mluvil za vše - jsem nehorázná blbka a tohle jsem vůbec neměla říkat. Měla jsem říct něco jako.. ,Není to vidět.', ,Bude to v pohodě, to se zlepší.' a ne plácnout takovouhle kravinu.

„Oh, promiň.." zamumlala jsem a prsty brouzdala po svých dlaních. „To asi nebylo to, co jsem měla říct."

„V pohodě," zasmál se neupřímně Chen. „Upřímnost, to se stává."

Podíval se na své hodinky a omluvně se usmál. „Už je čas. Musím jít."

Došla jsem zpět k němu a objala ho. „Užij si to."

„Jo," odpověděl a svými rty mi lehce políbil čelo. „Ty se opatruj. Buď silná, tohle zvládneš."

Kývla jsem a sledovala ho, jak jde z obýváku přes chodbu až ke dveřím a když se mi ztratil z dohledu, zaslechla jsem, že se otevřely dveře.

„Ne že tě tady najdu zlitou a v domě bude bordel po party!" zakřičel na mě se smíchem a dveře zavřel.

Maska opadla.

Přitiskla jsem si dlaně na obličej a tiše vydechla vzlyk. Teď už jsem svou slabost, svou bolest ani vzlyky a slzy nemusela skrývat, dál své trápení schovávat pod pokličkou, dusit se křikem zevnitř, nemoct si ulevit brekem nebo slovy.

Sesunula jsem se na zem a srkavě se nadechla, než mi dech vzaly vzlyky.

Objala jsem svá kolena a přitáhla si je k bradě, kterou jsem o ně následně položila a znovu vzlykla. Horké slzy mi stékaly kolem nosu ke rtům i po tvářích, naposledy zahřály mou kůži a potom mi spadly z obličeje a vsákly se do oblečení.