Between Us | m.yg ✓

Kapitola čtyřiadvacatá

Jsem na chatě, takže publikování tohohle kousku krátké kapitoly mě stojí stepovat kousek nad chatou, kde chytám signál, abych mohla zapnout data.. xdd no nic, doufám že se vám to bude líbit. ❤️

Love ya,
sleeplease <3

„Přidej tam víc tý mouky, neboj se toho," usmál se na mě Jin a já mu úsměv co nejradostněji opětovala.

Milovala jsem vaření, i když jsem to moc neuměla a ráda jsem se učila nové věci, které mou nuznou schopnost vařit posouvaly výš. Když si teda kluci chtěli udělat k obědo-snídani pizzu, vřele jsem se přihlásila k Jinovi jako pomocník a hrnula se do toho víc než nadšeně.

Vedle mě to třísklo, jak se Jungkookovi, nejspíš snažícímu se o opatrnost, vyklouzl talíř z ruky a z menší vzdálenosti spadl na další tři. Naštěstí, nic se nerozbilo. Hobi se zahihňal, jakmile spatřil Jungkookův zamrznutý nedokončený pohyb a vytřeštěné oči v hrůze, jež pomalu opadávala. Zasmála jsem taky. Malinko, víc a potom naplno. Jungkook do mě i do Hobiho kamarádsky naštvaně bouchnul, ale i on měl úsměv na rtech. Jin pouze nesouhlasně zavrtěl hlavou nad naší dětintskostí. Tomu jsme se taky zasmáli. Jako puberťáci.

Zabloudila jsem pohledem přes Jina, válejícího první velkou placku pizzy a zahlédla Taehyunga, jak schází schody po dvou, na uších sluchátka, očividně ne moc dobře naladěný. A taky oči. Ty uhrančivé hnědé oči, které mi nahnaly strachu tolik, že jsem se skoro otřásla nad jeho nepříjemností. Co máš za problém? vyslala jsem k němu a on stále ani nemrkl.

„Počká to chvíli?" zeptala jsem se Jina a kývla k nedodělanému těstu na pizzu.

„Ale jo," pokýval hlavou a když viděl, že jsem jako na trní, vyslal pár tázavých pohledů. Všechny do jednoho jsem ignorovala. Místo toho jsem se vydala z kuchyně pryč a vyhnula jsem se ještě rozespalému Taehyungovi. Vrhla po Yoongiho děsivých očích pohled a potom jím obsáhla schody a znovu se na něj dlouze podívala. Doufala jsem, že to pochopí.

Skoro jsem až vyběhla schody a došla až na konec chodby, kde jsem zapadla do svého pokoje.

Nervózně jsem podupávala nohou a alespoň dvakrát jsem si prokřupla klouby prstů, až to luplo.

Přišel. Ne hned - asi kvůli tomu, aby to nebylo nápadné nebo co já vím -, ale přišel.

Zabouchl za sebou dveře, dlouhými kroky překonal naši vzdálenost a ihned poté tiskl jeho rty na mé, znovu a znovu. Chytila jsem ho za krk oběma rukama a přitáhla si ho blíž.

„Tohle jsi mi chtěl?" zasmála jsem se, ale v duchu jsem ho prosila o další takovou chvíli, kdy se zjeví a políbí mě. Alespoň jednou jedinkrát znovu.

„Ne," zavrtěl s úsměvem hlavou a potom se ke mně nahnul, nešel si ale pro polibek. Šel jsi pro mé oči. „Ne, to jsem neměl v úmyslu do té doby, než jsem tě uviděl. Když jsem tě spatřil, okamžitě jsem věděl, že tohle musím udělat."

„Dobře," zapýřila jsem se, nejspíš jsem teď byla zase rudá. Jeho slova mě vždy přivázela do rozpaků. „Co jsi teda chtěl?"

„Aby.. aby jsi odjela."

Co prosím?

„Cože?" zamrkala jsem překvapením. Odjela? Kam? Proč? „To.. to se se mnou jako rozcházíš?"

Namísto odpovědi mě prudce chytil za ramena a trhl se mnou k sobě, načež mě hluboce políbil. Dvakrát.. Třikrát. Odtrhl se od mých rtů, prudce zalapal po dechu a natiskl si své čelo na mé. Bušilo mi srdce, dunivě a v rychlém tempu.

„Nikdy se s tebou nerozejdu. Nikdy," zachraptěl mi do tváří. „Leda že bys chtěla. Ale i tak bych tě nenechal. Nikdy."

„Nikdy?" zeptala jsem se ho.

„Nikdy."

„Fajn," vydechla jsem a udusila v sobě tu hyperaktivní holku, co se chtela znovu zeptat ,Nikdy?'.

„Chtěl jsem pouze.. cítit, že jsi moje. Když tě vidím, jak tam stojíš v obležení mých kamarádů, co tě skenujou pohledem, cítím se.." nedokončil to a skousl si ret.

„Žárlivě?" nadhodila jsem s úsměvem a on se zasmál.

„Hodně moc."

Sklonil se se svou výškou ke mně a objal mě. Zahřála jsem se o teplo, hrnoucí se z jeho hrudi a zatetelila jsem se štěstím.

„Nemusíš žárlit," zahuhlala jsem do jeho trika. „Já nikomu nedovolím to, co tobě."

„Já vím," řekl. „to já přece vím. Ale.."

„Vždycky je nějaké ,ale'. Mlč, kazíš ten krásný okamžik," oponovala jsem mu a stoupla si na špičky. Díky přiblížení se k jeho skloněnému obličeji, jsem spojila naše rty a usmála se do polibku.

„Tak já ho kazím," zašeptal mi do krku, kde později udělal červené znaménko svými rty a zuby.

„Měli bychom jim to říct," navrhla jsem smířlivě, ale on zavrtěl hlavou. „to, že jsme spolu."

„Chápu tě, ale je moc brzo," odpověděl.

Odstoupila jsem od něj a založila si ruce.

„A kdy nebude brzo? Za týden za dva? Za měsíc? Až se s tebou vyspím?" skoro jsem zakřičela. Posmutnila jsem a abych svůj vzpurný postoj ještě víc dokázala, rozhodila jsem ruce. „Kdy bude dostatečně dlouho?"

„Řekla si ,až se s tebou vyspím?'" zahuhlal a upřel na mě své krásné oči.

„No a?" pokrčila jsem rameny a zrudla jsem v rozpacích.

Stoupl si opět ke mně v maximální blízkosti s nulovým prostorem, jenž dokončil spojením rtů. Znovu.

„Nechci, aby sis myslela, že mi jde jen o to se s tebou vyspat," zamumlal a vzal můj obličej do svých rukou. „O to mi nejde."

Kývla jsem.

„Miluju tě. Ty sice nikdy nemůžeš pochopit, jak moc, protože i já nejsem schopen ukázat ti jak moc. Ani popsat slovy to nejde. Slovo ,milovat' není nic oproti tomu, co k tobě cítím."

„Řeči," skopila jsem pohled.

„Myslím to vážně," řekl mi vážně a potom se něžně usmál. „Měli bychom jít."

„Fajn," usmála jsem se na něj, naposledy letmo tiskla své rty na jeho a poté se vydala z pokoje, na chodbu.

Za mnou, v těsném závěsu šel i Yoongi, svou ruku v mé ruce.