Between Us | m.yg ✓

Kapitola první (Prolog)

Mluvila jsem s ním. Ani jsem nevěděla, kde jsem ho našla a jak se mi sakra daří pořád do sebe něco lít, když v sobě mám alespoň půlku té růžovo modré tekutiny, co mi nalil Chen. Pravda, moc jsme toho nenamluvili - pili jsme, většinu času. Ale kde byl Chen? Ten by tady taky měl být. Ale nikde jsem ho neviděla.

„Sss... Jungkookie," ozvalo se od baru na druhé straně a do popředí vstoupilo šest kluků.

„Tady jsi!" usmál se jeden.

Vypadal jako živoucí slunce, usmíval se, pořád a vyzařovala z něj taková hora pozitiva, až to možná nebylo hezké. Sluníčko.

„Jungkookie hyung.." nalepil se na něj celkem vysoký kluk, opilý úsměv trochu do obdélníku, blonďák. „asi tě miluju, králíčku můj."

Řečený Jungkook se zakřenil a v tuhle chvíli doopravdy vypadal jako nevinný, smějící se králík.

„Jde se domů, srandy bylo dost," zavelel další, tentokrát hodně vysoký statný kluk, vyšší než všichni ostatní a podíval se na mně. Vypadalo to, že si mě až teď všiml. „Ty.."

„Jo?" škytla jsem a snažila se znít normálně.

„Jsi tady s ním?" kývl na kluka, co se podle všeho jmenoval Jungkook a já to odsouhlasila.

„Kde bydlíš?" zeptal se najednou a já povytáhla obočí.

„Nejsou tohle náhodou osobní informace?" nadhodila jsem laškovně a on se zasmál, maličko, ale stejně.

Pohledný kluk právě sundával spolu s menším klukem - Růžovou hlavou - Jungkooka z barové židle. Ten se držel, co to šlo a nohy zkřížil kolem tlusté tyče pod sedátkem. Urputně kroutil hlavou a opakoval jedno slovo, kterému jsem ale nerozuměla. Bylo to k smíchu, ale stále roztomilé.

Nebýt opilosti, zvedla bych se a odešla hledat Chena, ale bohužel, štěstí mi nepřálo a já pořád trčela na barové stoličce a přála si, aby si pro mě ten zatracený brácha přišel. Což, jak jsem dobře věděla, nebylo možný. Ten na mě nejspíš z vysoka kašlal.

Vysoký popadl za ruku Obdélníkový úsměv, ten, nejspíš pořádně pod parou, se gebil jak jen mohl a z pusy mu šla samá ‚zlatíčka, králíčci, pusinky' a kdo ví co ještě.

Vzadu se objevila ještě jedna hlava, poslední, sedmá, kterou jsem ještě neviděla - hnědě zapadala mezi ostatními. Jakmile se přidal do dění, stejně laškovně, jako jsem předtím mluvila s Vysokým, jsem mu zamávala a křikla - „Helllooooo!"

Zamračil se, ale potom ke mně došel a opovržlivě se podíval na Jungkooka, stále se držícího barové židle a ty dva, stále se snažících ho z ní sundat - marně.

„To on tě takhle zřídil?" zeptal se a já se k němu nahnula a opřela si čelo o jeho krk.

Voněl tak zvláštně, ale nádherně. Čichla znovu a až teď to poznala - táhl z něj nacuclý pach pánské vůně, té, na kterou běžně narazíte u každého druhého muže na světě. Přesto.. na tomhle něco bylo. Možná kouř, jež se tady linul ze všech koutů. Možná, že jsem prostě byla jen opilá. Ale to mi teď bylo naprosto ukradené, pochopitelně.

„Huh," dýchla jsem mu na kůži a on se ošil. Zahihňala jsem se. Vzal do svých velkých rukou má ramena a odtáhl mě od sebe. Vypadal zamračeně a vyděšeně zároveň. „Ty teda vypadáš. Jungkooku, styď se."

Ozval se třesk, židle naproti mě spadla a kluk, který se tam před chvílí neústupně držel - Jungkook -, se teď držel za ruku s Obdélníkovým úsměvem a ti dva, Krasavec a Růžová hlava, každého z nich drželi, aby náhodou nespadl.

Vysoký se Sluníčkem odešli z dění a platili u baru vše, co jsme spolu s Jungkookem vypili. A tenhle kluk se staral o mně. Na jednu stranu mi to bylo nepříjemné, ale na druhou zas tolik ne. Navíc, pokud by mi mohl pomoct najít Chena, byl by i k užitku.

Zaplatili a došli k nám.

„Je v pohodě?" zeptal se Vysoký v okamžik, kdy jsme si hleděli do očí.

„Přebrala," řekl zamyšleně ten kluk a já se otočila na něj.

„Jsem.. v.. poho.. poho poho.. pohodě," zamumlala jsem koktavě a snažila se vypadnout. Najednou se mi chtělo zmizet. Co nejrychleji najít Chena a odejít z tohohle pajzlu. Vysoký mě ale stále pozoroval a já se bála jen tak odejít - spíš se o to pokusit, s tím, kolik jsem toho vypila.

„Jasný," zasmál se bublavě Vysoký a na to jeho smích utichl. „Máš tady někoho, s kým by jsi bezpečně došla domů?"

Pomalu jsem zavrtěla hlavou. Potom jsem naklonila hlavu a zaťukala na desku baru. Chlápek za ní se otočil od kasy a vydal se za mnou.

„Chen," řekla jsem stručně a on zavrtěl hlavou.

„Odešel s nějakou kočkou z baru už asi-" podíval se na hodinky - „asi tak kolem sedmý."

„Debil," zamumlala jsem a stočila pohled ke třem klukům, stojícím kousek ode mně.

Vzadu na sedačkách se povalovali ti další čtyři. Utvořili dvojice a teď se v nich vzájemně opírali jeden o druhého.

„Nemůžeme jí tady nechat," řekl jeden.

Už se mi pletlo, který je který. Oči se mi začaly zavírat.

„Ale zase.. nemůžeme jí vzít k nám. Znáš je," namítl druhý.

„Hoši, nechci vám kazit večer, ale venku se to začíná srocovat," křikl jeden vzdáleně - nejspíš ze sedačky v rohu.

Otevřela jsem oči. Opravdu, vypadalo to, že spousta holek chce do baru a cosi hledají.

„Fajn," povzdechl si Vysoký a podíval se na mně - znovu - a dlouho se mnou držel oční kontakt. „Yoongi, dostaň jí odtud, já zavolám našim, vy dva-" ukázal na dvojici na sedačce -„seberte Kookieho a Taetaeho a jděte s Yoongim ven. Nejspíš jdou i paparazzi, nechci tady žádný skandály."

Zavřela jsem oči a snažila se srovnat si to - to jsou jako slavný nebo co? A co ty paparazzi? Co když se ráno probudím a moje fotky budou viset na netu a v novinách?

„Tak jo," vzdechl u mně kdosi.

Slyšela jsem, jak zašustila látka o látku. Potom jsem ucítila jemný dotek - přímo na zádech mě chytila ruka. Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy jeho druhá ruka podepřela mou spodní část těla.

„Krk," řekl mi a já se poslušně chytila okolo jeho krku. Po tváři mi přeběhla osamocená slza. Ani jsem si neuvědomovala, proč. Jen to, jak moc mi začalo být špatně.

„Bude to dobrý. Věř mi. Je to jen kocovina," zaslechla jsem matně. Celý můj obraz začalo zabírat příjemné černo. Úlevně jsem si oddychla, ruce mi spadly podél těla a já upadla do spánku.

AdlkaTilleov💜