Between Us | m.yg ✓

Kapitola osmadvacátá

Ruka. Teplo. Hlas.

Jen to jsem vnímala, když jsem se probrala. Pokusila jsem se pohnout, ale jakmile jsem to zkusila, celým tělem mi projela palčivá a bodavá bolest. Vyhrkly mi slzy, jež jsem nedokázala zastavit. Stiskla jsem v bolesti ruce do pěstí. Co jsem to proboha dělala?

„Mijoo?" rozlehl se místností hluboký, hrubý hlas.

Ztěžka se mi podařilo otevřít těžká víčka a přivítal mě bělostný nemocniční strop. Představa, že bych se posadila, ve mě vyvolala tolik bolesti, že jsem se o to radši ani nepokusila. Proto jsem jen ležela a snažila se alespoň něco vypustit z mých rtů. Bohužel, byla jsem natolik slabá, že ani takto jednoduchý pohyb jsem nedokázala.

„Mijoo," objevil se před mým obličejem Chen a pohladil mě po tváři. Úsměv, který si našel místo na jeho tváři a vytvaroval mu rty do krásné grimasy, mě donutil se alespoň v duchu usmát. „Ahoj," řekl a posadil se tak, že stačilo, abych o trochu pohla krkem a bradou doprava a nádherně jsem ho viděla. Mou ruku stále držel.

„Čau," hlesla jsem potichu. Zabolelo mě v krku, ale nic hrozného se nestalo. Díky bohu. Musím být vděčná doktorům, že mě dali do takového stavu. Ještě skoro živě jsem viděla a cítila, jak jsem sjela po Yoongim dolů na zem, jak mě bolelo úplně vše a plíce mě pálily tak, že jsem se skoro nemohla nadechnout bez toho, aniž bych se nerozkašlala. Byla blbost takhle se vysílit - ale stálo to za to. Alespoň doufám.

„Pěkně ses zřídila, to ti povím," zakroutil hlavou brácha a poté se pohledem vrátil ke mně. „Ale měla bys být do pozítří v pořádku. Pustí tě domů, ale budeš tam prakticky dělat to, co tady. Sedět, ležet a nic nedělat. A brát prášky."

„K-kluci," zahuhlala jsem. Kde jsou všichni? Musím to urovnat. S Jungkookem, s Yoongim.. musím to spravit.

„Odjeli," řekl mi smutně. COŽE? „Big Hit si je svolal, řeší se.. turné. Yoongi ani Jungkook ti to asi neřekli, co?"

Zavrtěla jsem lehce hlavou a stiskla levou rukou drtivě prostěradlo. Odjeli? Zavřela jsem oči a poté zamrkala, abych zabránila slzám. Tak oni odjeli. A nikdo mi nic neřekl. Proč? Mohla jsem se se všemi alespoň rozloučit. Takhle už je uvidím až za dlouhou dobu..

„A.. no.. víš, vím, že tě to mrzí, ale něco pro tebe udělali. Přesněji, Kook to vymyslel. Udělali.. video. A rozloučili se s tebou, když jsi spala. Nechtěli jsme tě budit.." pokrčil rameny a já mu konejšivě stiskla ruku.

„To je dobrý."

„Chceš to vidět?" zeptal se s úsměvem a já se taky usmála a kývla. Jistěže to chci vidět! Všechno chci vidět! „Fajn.. ale.. zvládneš se posadit?"

„Pomůžeš mi?" vyšlo ze mě skřípavým hlasem.

Odsouhlasil a zvedl se ze stoličky. Vzal mě zlehka za boky a já se podepřela rukama. Sykla jsem bolestí, ale to už jsem, s úsměvem na tváři, seděla na nemocničním lůžku.

„Děkuju, Chene."

Podíval se na mě, přikývl a do rukou mi vložil kameru.

„Možná by ses na to měla podívat sama.. je to.. až moc osobní," rozhodl se najednou a udělal krok od lůžka. „Zvládneš to tady sama?"

„Jo, neboj. Nejsem malá," zasmála jsem se, ale v hloubi duše jsem pocítila obrovský strach. Co bude na kameře? Mám být nadšená.. nebo se bát?

Jakmile se za Chenem zavřely dveře, spustila jsem to.

Zpočátku byla tma, černá obrazovka, ale na to se všechno spustilo.