Between Us | m.yg ✓

Kapitola pětadvacátá

„Proboha, to je zatraceně horký," vypískl Jimin, když zkoušel čerstvě vytaženou pizzu ve své puse rozžvýkat.

„Kdyby jsi nebyl zbytečně zbrklý, nestalo by se ti to," dával rady Jin, pusu našpulenou.

„Matka jak vyšitá," zahihňala jsem se.

Kluci u stolu se zasmáli a já si v kuchyni pospíšila s pitím. Nalila jsem do devíti kelímků kofolu a se smíchem jsem je začala nosit klukům.

Jin seděl ve své ochranářské náladě v čele stolu, rukávy růžové mikiny vytažené

„Chceš pomoct?" usmál se na mě Jungkook a já jsem se upřímně usmála zpět a s vděkem kývla.

„To bys byl moc hodný."

Stála jsem u linky a brala do rukou další dva kelímky, když v tom mi Jungkook zezadu položil svalnaté ruce na břicho a já zavřela oči a potichu se zahihňala. On mi sebral kelímky a šeptl mi do ucha.

„Říkal jsem, že budu pomáhat, ne?"

Zasmála jsem se, tentokrát na plno a vzala jiné dva, které mi však vytrhl Hobi, skoro až běžící z obýváku ke mně.

„Já se taky nabízím!" křikl s úsměvem. Ten mi v hrudi vykouzlil nádherný pocit štěstí, jež mi hřál srdce. Když se na vás usměje někdo jako on, nejde se neusmát, někde necítit ten pocit naprostého štěstí, radosti. Tenhle člověk je prostě učiněný anděl.

„To já v tom případě můžu taky," řekl Chen a došel ke mně a vzal poslední tři.

Taehyung se líně zvedl ze svého místa a dopajdal se do kuchyně, kde si těsně vedle mě stoupl. Vzhlédla jsem k němu a usmála se na něj. Jeho koutky vykouzlily úsměv a v očích mu zajiskřilo. Ve své černočerné mikině, roztrhaných džínách a s těmi krásnými očkami byl jak z romantické slaďárny vzatý badboy.

„Ani jsem neměl možnost si s tebou popovídat.." začal nervózně. „tak jsem si říkal, že bychom dneska - klidně i s klukama - mohli jít zase ven a víc se poznat."

Chytila jsem jeho ruce, jenž mu visely podél těla a přikývla. Objal mě, silně, ale zároveň jemně a potom jen kývl směrem k lince.

„Ještě s něčím potřebuješ pomoct?"

„Asi ne," zavrtěla jsem hlavou a on znovu vyhledal mé ruce.

„Jsi v pohodě?" položil mi otázku a já mu jen nechápavě věnovala pohled. Zacukalo mu v ústech. „No, vypadáš tak.. no.. smutně. Napadlo mě, jestli ti třeba něco není."

„Ne," zavrtěla jsem znovu hlavou. „nic mi není."

To ale nebyla až taková pravda. Po té, co jsme s menším odstupem sešli s Yoongim dolů, začal se chovat, jako kdyby jsme se nikdy nebavili, jako by mezi námi nikdy nic nebylo. Z nějakého důvodu mi to vadilo více, než bych chtěla.

„Doopravdy?" povytáhl obočí a stiskl mi levou ruku.

„Uhm," přitakala jsem.

„DĚLEJTE NEBO NA VÁS NIC NEZBYDE!" zahulákal Hobi a my se zahihňali. Hobi a jeho hulákání už tady je na denním pořádku.

„No jo, vždyť už jdem," zasmál se Taehyung a stále mě držel za ruce. Nevadilo mi to, to ani náhodou. Ale jakmile jsem uviděla Yoongiho, propalujícího nenávistným pohledem naše ruce, vymanila jsem se z Taehyungova sevření a šla si taky konečně kousnout do naší legendární pizzy.

Vzala jsem do rukou jeden trojúhelníček a zlehka do něj kousla. Ústy se mi rozlila nečekaně lahodná chuť a já, žulící se štěstím, jsem si kousla ještě jednou.

V tom jsem do něčeho kousla. Mělo to tu nejhorší chuť vůbec a cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Polkla jsem to a chtěla se napít, když se mi udělalo zle. Zakymácela jsem se na místě a snažila se chytit něčeho pevného, abych nespadla.

Jen tlumeně jsem slyšela hlasy kluků, jen matně jsem viděla okolí kolem sebe. S bouchnutím se moje tělo sesunulo na zem, zbytek pizzy mi vypadl z ruky, hlavou jsem se uhodila o něco ostrého. Cítila jsem, jak se mi začala pusa zvětšovat, jako by natékala.

Sáhla jsem si na tváře, ale vůbec jsem je necítila. Do očí se mi nahrnuly slzy a já několikrát zamrkala v naději, že to slzy zastaví.

Zaostřila jsem na postavu, jež se mi zjevila v očním poli a poznala jsem, že se jednalo o Chena. Vzal mě hrubě za hlavu a luskl mi před obličejem.

„Mijoo, slyšíš mě?" křikl na mě. „Mijoo!"

„Zavolejte záchranku!"

„Nezavírej oči.."

„Vnímáš mě?"

„Co se to tady kurva stalo?"

Hlasy se mi mísily, nevěděla jsem, kdo mluví, jestli něco říká mě nebo někomu jinému, kde kdo je, kdo mě to právě teď drží.

Zavřela jsem oči, ale někdo mě silou štípl do ruky a já je byla nucela otevřít. Nezavírej oči.. zůstaň při vědomí.. Nezavírej je.

„Mijoo vydrž," chytil mě kdosi do pevného objetí. „Už jsou tady. Vypadá to na rychlou alergickou reakci. Budeš v pořádku."

Yoongi.

„Yoongi," zamumlala jsem. „Yoo-" přeskočil mi hlas. Přes nateklou pusu jsem skoro vůbec nemohla mluvit. Pociťovala jsem tlak na krku, což mohlo znamenat jen jediné - otékal mi i krk.

„Yoongi? Chceš Yoongiho?"

Víc než si myslíš.

„Jsem tady. Tady jsem," před obličej mi vklouzly jeho nádherné oči. Nebyl v mém životě krásnější okamžik, než teď, kdy jsem v jeho očích viděla odraz jeho pravé duše. Starostlivou, milující duši, jež mě skoro dojmula k slzám. „Jsem tady Mijoo."

Zůstaň prosím. Zůstaň tady se mnou. Neodcházej.

Když jsem se po chvilce bezvědomí znovu jakž takž probudila, byli jsme již venku.

„Musíme jet," řekl hrubý hlas. „Vy jste rodina?"

„Já jsem rodina," prohlásil, nejspíš, Chen. „Jsem její bratr."

„Tak pojeďte," odsouhlasil muž a já ucítila lehkost lůžka.

Viděla jsem nádhernou modř dnešního dne, paprsky slunce, mihotavě padající v pruzích na zem. Litovala jsem, že jsem do té pizzy vůbec kousla.

Zakašlala jsem a oni vyzvedli lůžko do sanitky. Nikdy jsem sanitkou nejela.

„Tady to máte. Držte jí to na puse."

Dali mi k ústům menší dýchací masku a já zhluboka vdechla vzduch do plic.

„Yoo-n.. gi," zakašlala jsem a dýchací maska se zamlžila.

„Nemluv," poradil mi Chen a pohladil mě po ruce. „Říkali, že to nic nebude. Že budeš v pořádku."

Uchopila jsem jeden jeho prst a stiskla mu ho.

„Budeš v pořádku."

„Y-y-yoon-gi.." kde jsi? Chci tě tady. Chci tě vidět. Chci tě držet. Chci tě mít u sebe. Yoongi. Miluju tě. Moc.

Zavřela jsem oči a nechala svět venku na chvilku padnout do spánku.

(tak jen tak bájdvejxdd, s touhle kapitolou nejsem vůbec spokojená, nejspíš jí časem - jako celý příběh - upravím.. dejte mi vědět, co si o tom myslíte vy?<3)