Between Us | m.yg ✓

Kapitola jednadvacátá

Jin měl pravdu. Jen co jsme došli k autu (nablýskané černé Audi R8, ze které jsem ještě pár okamžiků po prvním pohledu nemohla) a já si nastoupila na sedadlo spolujezdce, spustila se salva otázek od mého starostlivého bratra. Na skoro všechny jsem odpověděla ‚Nech toho.' nebo ‚To snad nemyslíš vážně.', protože jeho teorie o znásilnění a osahávání byly přímo trapné.

„Nech toho," protočila jsem oči. „Nech konečně toho kecání. Chci domů, jsem unavená. Prosím."

„Ale-" začal a já zavřela oči.

„Jong-dae!" procedila jsem skrz zuby naštvaně jeho pravé jméno a vzadu to utichlo.

-

„Jsme doma!" vykřikl Jin do prázdné chodby, jakmile jsem otevřela dveře.

Nestačila jsem se ani zout a už jsem slyšela rychlé kroky, dupot několika párů bot a hlasy. Cosi do mě vrazilo nečekanou silou a obejmulo mě to zezadu svými pažemi, které byly poněkud mokré. Přesto, objetí, ať už jakékoli, bylo velice příjemné.

Otočila jsem se čelem k člověku, který mě objal a spatřila úlevnou tvář Jungkooka. Po tvářích mu z vlasů stékala voda, ale tričko a šortky měl skoro nezmáčené. Skousla jsem si ret a koukala do jeho očí, krásných, a ony koukaly do mých. Viděla jsem tak neskutečnou úlevu, že jsem se málem propadla hanbou, že jsem nenapsala, že jsem v pořádku. Musel mít strašný strach, co se mi děje.

Natáhla jsem ruce a přitiskla se na jeho tělo, za jeho zády jsem si propletla prsty. Vydechla jsem a slyšela, jak se jeho tlukot srdce snížil a on již též poklidně dýchal.

„Promiň," zašeptala jsem. „Omlouvám se. Já.. měla jsem dát vědět, že jsem v pořádku."

„To asi jo," odtušil a potom mě pohladil po zádech. Pořád jsme si byli blízko, že by jste mezi nás nevrazili ani pravítko. „ale jsi živá." dodal a usmál se.

Rozpletla jsem své prsty za jeho zády a přemístila je za svá záda, kde jsem ho vzala za ruce. Stiskla jsem.

„Jsem," usmála jsem se nazpět a za námi se ozvalo zakašlání - otočila jsem se a spatřila pobaveného Jina a o trochu míň pobaveného, spíš dotčeného Chena.

„Očekávej takovýhle reakcí víc," poradil mi Jin. „Všichni jsme měli bobky z toho, co se stalo a kde jsi. Pro příště si s námi vyměň čísla, ať se to už neopakuje."

Zasmála jsem se a vyšla vstříc Jinovi a botníku. Naše propletené ruce s Jungkookem jsem nevnímala, myslela jsem, že se rozpletou. To by ale nemohl být ten, co se s ním držím za ruce Jungkook, protože ihned šel za mnou, jako kdybych ho vedla. Když jsem byla u provizorního botníku, který vypadal asi tak, že to byla hromada bot blízko u sebe, sklonila jsem se k botám a chtěla naše spojení přerušit. On mě ale pořád držel, takže se naklonil se mnou a jeho tělo se zlehka natisklo na mé. I v místech, kde jsem měla potřebu propadnout se studem, jež se mi vléval do tváří.

Vzal moje prsty a díky svým začal mé tkaničky rozvazovat. Zasmála jsem se a na svých zádech ucítila teplý dech od jeho smíchu. Sundal mi jednu a poté i druhou botu a znovu mě obejmul.

„Jsem rád, že jsi zpátky," zašeptal. „Víš-"

„MIJOOO!" ozval se hlasitý křik mého jména a my se i s Jungkookovou nedořčenou větou otočili směrem k obýváku a kuchyni, zády k vstupním dveřím.

Stál tam Hobi. Pustila jsem Jungkookovy ruce a šla k němu. Natáhl ruce a já jsem se do nich záhákla. Chyběli jste mi, řekla jsem jim v duchu. Neměla jsem tam chodit. Měla jsem být s vámi.