Between Us | m.yg ✓

Kapitola šestnáctá

(díky té úžasné osobě, co mi poslala tenhle nádhernej GIF hore!❤ AdlkaTilleov, kdyby někdo nevěděl ;) a juknout na její příběhy. povinně!)

Celý minulý den jsem strávila ve svém pokoji, maximálně jsem si pro něco došla do kuchyně dolů a hned zase zpátky, četla jsem a odhlašovala jsem se ze svého Facebooku, Instagramu i Snapchatu, Twitter jsem si pouze ztlumila - tam tolik reakcí nebylo.

Užívala jsem si poslední paprsky, jenž mi svítily do pokoje, do doby než se začaly pomalu sunout podél velkolepých hotelů a budov dolů k zemi v nádherném rudém západu slunce.

A potom se to stalo - klapla klika a ve dveřích se objevil Hobi.

„Ehm, jdu nevhod?" zkusmo se mě zeptal a já jen máchla rukou do prostoru a poklepala do prostoru na posteli přede mnou.

Cítila jsem, jak se mi svazuje břicho v křečích nervozitou. Byla jsem si skoro jistá, že se nic světoborného nestalo, ale přeci jen jsem z toho měla menší obavy.
Poposedla jsem si ještě víc dozadu až k polštářům, aby měl Hobi co nejvíc místa na sezení a přitáhla si kolena k bradě. Usmála jsem se na něj, jako kdyby moje starosti nebyly a zastrčila si za ucho pramínky, co mě lechtaly na obličeji. Rukou jsem si ještě schrábla mobil a sluchátka a odložila je na nedaleký noční stolek z mahagonu.

„Víš.. nechtěl jsem.. nebyla to sice hádka, ale byl jsem nespravedlivý a osočoval tě z něčeho, co.. nebyla moje věc. Tak.. mi přišlo rozumné a.. slušné jít se omluvit," vyšlo z něj rozvážně a já si v duchu - i když ne o moc - oddechla. Omluva.

„Jo," pousmála jsem se. „já taky nebyla nejpříjemnější. Mrzí mě to vážně. Netušila jsem.. že na tebe tak vyjedu kvůli.. prkotině."

„Ne," sedl si konečně na postel a natáhl se pro mnou ruku. Propletl si se mnou prsty a pokračoval. „není to prkotina. Věř mi, každý z nás si tím prošel. A.. no.. mrzí nás, že ty sis tím musela projít kvůli nám."

„Jednou by to stejně přišlo," najednou se ze mě stala nejmilejší a nejhodnotnější holka na světě - možná kvůli těm jeho krásným, upřímným očím. Nebo kvůli tomu, jak mě držel a říkal ta slova, která mi dávala najevo, že je to všechny moc mrzí.

„Ale nemuselo," pokrčil rameny Hobi a naposledy mi stiskl ruku.

„Jen.. jsem ti to přišel říct. A taky, že tady nemusíš být zavřená. My doopravdy nekoušeme," uzavřel to a zvedl se.

U dveří jsem ho ještě zastavila.

„Yoongiho nápad?" vylezlo z mých úst. Rozhodila jsem rukama, abych obsáhla celou tuhle situaci.

„Jo," přikývl a zavrtěl hlavou zároveň. „Jo, ale Gi teď.. spí. Teda.. myslím, že spí. Je zalezlý ve svém pokoji. Ale to je teď skoro pořád."

„Co je mu?"

„Asi.." odmlčel se. „asi na něj něco leze."

A než jsem se nadála, zmizel za dveřmi a nechal mě se utápět ve vlastních myšlenkách a pocitech.

-

Teď jsem ležela na zádech na posteli, v uších sluchátka a naslouchala jemnému hlasu Justina Biebera. Ranní paprsky se ještě skoro ani neobjevily a mě už kručelo hlady břicho, takže jsem se lehce zvedla z peřin a vydala se do kuchyně.

Stále jsem měla v paměti tu Hobiho příkrou, skoro nic neříkající a zároveň obsahující snad všechny nemoce, odpověď. Mohl by být nemocný.. víc? Než jen obyčejnou chřipkou nebo kašlem trpící kluk? pomyslela jsem si, když jsem proklouzla mezi futry přes dveře a lehce je zavřela.

Chodba byla tichem pohlcela a nikde se nic ani nešustlo. To by se ale dalo očekávat, byl teprve kousek po sedmé a já tipovala, že kluci nejsou zrovna ranní ptáčata. Vlastně, co jsem za tu dobu stihla postřehnout, mohli vymetat další klub a nemuseli tady vůbec být.

Prošla jsem tiše chodbou a docupitala až ke konci chodby. Vzpomínala jsem, jak jsem tady před dvěma dny stála, nevěděla co dělat, jak se chovat a co mě vlastně dole čeká.

Něco ohromně hlasitě spadlo a ihned na to se ozvala hrubá reakce za pomoci sprostých slov. Několika. Vylekala jsem se a chytila se za mocně a rychle se zvedající hruď. Výdech, nádech, zklidňovala jsem svůj dech a na okamžik se mi to doopravdy podařilo. A potom se ozval ten třesk ještě jednou. Teď sebou moje tělo trhlo v malém infarktu a já protočila oči nad mými přehnanými reakcemi způsobenými strachem.

„No ale do p -"

„Doprčic," doplnil první hlas kdosi. „nemluv sprostě."

„Jak ty víš, co jsem chtěl říct?" zvolal podrážděně, ale celkem zvesela hlas, který jsem okamžitě poznala. Zaradovala jsem se nad jeho sílou, která z něj vyzařovala - a to jsem ho ani neviděla.

„Třeba jsem chtěl říct.. do p.. p.. Prachatic?" navrhl a na to se citelně pousmál. Úplně jsem to slyšela, jak se mu koutky úst zvedly do úsměvu, který tak často na své tváři nemíval.

„Jasný," zaznělo jako jediná odpověď a na to se dole rozhostilo ticho. „hlavně buď už potichu."

Zamrzla jsem na schodech v bezmoci, že nevím, co dělat. Přemýšlela jsem, že se vrátím do pokoje a počkám chvilku, než se to tady dole vyprázdní. No jasný. A to ti kdo zakazuje chodit do kuchyně? Vždyť si tam jdeš jen pro jogurt nebo nějaký ovoce maximálně! odvětila mi má chytřejší část a já nad tím musela zauvažovat.

Vaše kuchyň jako moje, rozhodla jsem se nakonec a vyrazila dolů po schodech. Potichu samozřejmě, jak poukázal druhý hlas.

„Ahoj," zašeptala jsem na pozdrav hnědovlasému chlapci, stojícího u linky.

Kývl, ale potom se rychle otočil hlavou zpět na mně a z ruky mu za mého tichého upozornění spadla plastová miska.

„Ticho jsem říkal!" ozvalo se odněkud zezadu, z obýváku.

„Co ty tady děláš," zaskučel a chytil se za hlavu. „nemáš spát?"

„To bych spíš měla říct já tobě. Včera jsi prý prospal skoro celý den," poukázala jsem se smíchem a došla k němu. „A možná by ti to prospělo i dneska."

Yoongi se na mě zeshora podíval a potom si povzdechl. Pokrčil rameny a sklonil se k misce, ležící si na zemi. Mou pozornost upoutaly jeho namáhané ruce, které se napnuly, jak chmátl po misce. Skoro jsem si nahlas až povzdechla.

„Co to bude až to bude?" pokukovala jsem po rozpracované kuchyni a on se trochu smutně pousmál.

„Měly to být sušenky pro tebe k snídani."

Rukou jsem si zakryla pusu, abych se buďto hlasitě nerozesmála nebo nedojmula jeho roztomilými a - stoprocentně - nádhernými úmysly. Zavřela jsem oči a potichu se zahihňala.

„To se omlouvám," řekla jsem poté vážně, ale kousek toho smíchu se mi tam trochu zamíchal.

„Měla bys, mohly být dobrý."

„Tak já se vrátím nahoru do pokoje a ty mi je tam potom doneseš, jo?" navrhla jsem nadšeně a on s úsměvem kývl.

Na rozloučenou jsem ho malinko obejmula a když se jeho horké prsty dotkly mých zad, málem jsem si myslela, že si ho s sebou vezmu do postele, aby mě mohl pořád takhle držet.

„Tak já jdu," zasmála jsem se a Yoongi se taky maličko zasmál.

Otočila jsem se a pomalu se rozeběhla ke schodům. A zakopla jsem. Už už jsem očekávala pevnou tvrdou zem, když se mi dostalo něčeho o mnoho lepšího. Jeho prsty už sice nebyly na mých zádech, ale za to na mém břiše. Skousla jsem si spodní ret, abych se nahlas nerozesmála a uslyšela, jak se plastová miska znovu dotkla země.

„Tak TICHO jsem řekl!"

Zahihňali jsme se spolu s Yoongim a já, s pocitem opouštějících teplých prstů z mého těla, vyrazila po nahoru do mého pokoje.