Between Us | m.yg ✓

Kapitola dvanáctá

„Ne, já nebudu pít," bránila jsem se, když mi kluci vysvětlili jejich plán s Takumi's. Opila jsem se už včera a nedopadlo to nejlépe. Nechci si to den poté zopakovat.

„Jednu dvě si snad dáš ne?" přemlouval mě Jin s potutelným výrazem ve tváři. Podívala jsem se na něj pohledem, který jasně vzkazoval, že ne. Nebudu pít ani náhodou. On mi věnoval polovítězný úsměv a v očích se mu zablesklo. Moje srdce poskočilo nad tou neuvěřitelnou krásou. Ten kluk zneužívá své pohlednosti! uvědomila jsem si v duchu naštvaně a odtrhla od něj pohled.

„Ale no tak.." přidal se k němu ten zrádce Jungkook. „půjdem se bavit. Nevzdoruj." Zavrtěla jsem hlavou a on se ke mně nahnul. Srdce se mi rozbušilo a já ho sledovala jak se nahýbá ještě víc.

„Jak myslíš," řekl s nadzvednutým obočím a začal mě lechtat. Smála jsem se a snažila se kroucením vyhnout jeho dlouhým prstům na mém břiše, co mě lechtaly. Za jiných okolností bych byla ráda, že mám ruce někoho takového na mém břichu, že se mě vůbec dotýká, ale lechtání mě odvrátilo od těchto myšlenek.

„Ne! Dost Jungkooku! Dost! Jo, tak jo! Taky se napiju! Jungkooku přestaň!" šlo ze mě skrz smích. Smála jsem se, až mě břicho bolelo a chytila jsem ho za ruce, abych se ubránila, ale Jungkookovi ruce chably a zůstaly ležel v těch mých. Znovu jsem se na něj položila a zavřela oči. Jeho ruce zůstaly v těch mých uzavřené jako v okovech. V nejbližší době jsem se ho najednou nechtěla pustit.

*

„Joo, jídlo," šeptl mi kdosi do ucha, zašimralo to a já se zakřenila a ramenem si jeho rty odtáhla od mého ucha. Otevřela jsem oči a uviděla přede mnou ten obrovský pohár a dva steaky (plus ještě Jungkookovy nudle, ale ty jsem vnímala jen okrajově) a odtáhla se z Jungkookových nohou. Chen, Jin, Jimin a Namjoon už své jídlo měli, ale Hobimu, Taehyungovi a Jiminovi ještě nedonesli. V duchu jsem se zaradovala nad tou horou zmrzliny s ovocem a vzala si lžičku, co mi Jungkook nabízel.

„Hele, takhle to asi nepůjde," řekl Yoongi potom, co se musel nahnout, aby si vzal alespoň jedno sousto a to mu potom spadlo na stůl. Napůl jsem se usmála, napůl jsem se styděla - kdybych si nevymyslela tuhle na půlku rozdělenou večeři, bylo by to v pořádku. Že já vždycky musím mít něco jiného, než ostatní.

„Tak se vyměníme," navrhl Jugkook. Sice jsem ho vlastně vůbec neznala, ale věděla jsem, že tohle upřímné a milé nebylo. Znělo to spíš, jako kdyby to z něj někdo násilím vysoukal a on se musel tvářit, že z toho má radost. Yoongi se na něj, snad ještě více podezřívavě než já, podíval a potom letmo kývl.

„Jo, jo, to bude asi lepší," přisvědčil, vstal a svými dlouhýmy prsty posunul pohár ke mně na mnou stranu. Jungkook si vzal své nudle a obešel ho okolo, zatímco Yoongi se držel u stolu. Jako by se ani nechtěli dotknout. Co mezi těma dvěma je? Chovají se.. divně. Nebo to je jen moje nechtěná úchylka dělat věci horší a podivnější, než jsou.

Yoongi si sedl vedle mě a já si vzala lžičku a začala pomalu, ale po velkých kusech, ujídat ze své neviditelné půlky poháru. Vždycky to takhle bylo - objednáváte si dva jedno jídlo, rozdělíte si to na poloviny, aby se ten druhý s vámi nehádal, že jste měli víc. Jenže Yoongi najednou hrábl do mé půlky.

„Hej!" okřikla jsem ho a potom sledovala, jak se jeho obličej vlní do pohledu, z něž čišela nevědomost své "chyby" a taky pobavení. „Půlky. Tohle je moje půlka-" ukázala jsem na svou stranu poháru - „a tohle je tvá půlka."

„A co když si tohle prostě sním?" poukazoval na plnou lžičku, na které čněl pořádný kopec zmrzliny a na něm pár borůvek. Zapíchla jsem si svou lžičku do své poloviny a vzala jsem ho za ruku. Byla ledová, tak, až mě to překvapilo. Otočila jsem jí i se lžící k sobě a otevřela pusu. Yoongi s rukou o kousek uhýbl, ale já jí pevně držela ve své. A potom jsem skousla a uvěznila zmrzlinu i s borůvkami ve svých ústech. Vítězně jsem se ušklíbla a schválně nahlas polkla, aby to bylo slyšet. Yoongi pobaveně a zároveň nevěřícně zakroutil hlavou a nejen z jeho očí byl vidět úsměv. Ten, za pomoci roztažených koutků úst, vévodil i jeho krásnému obličeji.

„Mhm," pochvalovala jsem si jí a pak jsem se potichu zasmála. Chovala jsem se jako dítě ve školce, ale bavilo mě to. Bavilo mě smát se s ním, jako kdyby jsme se znali odjakživa, bavilo mě držel jeho ruku, bavilo mě sledovat, jak se usmívá. Bavilo mě dívat se, jak je krásný.

„Ještě?" navrhl mi Yoongi, už s plnou lžící - zase z mé strany - a já roztáhla pusu a vystrčila jsem jazyk. Pomalu se lžící přibližoval k mým ústům, až další sousto zmrzliny skočilo v mém břiše. S dalším a dalším se jeho i můj úsměv zvětšoval.

„Teď já taky," rozhodl, když jsem v sobě měla ne polovinu, ale snad třičtvrtě té hory zmrzliny. Věřte mi, kdybych mohla, sním jí celou, ale věřila bych, že by mi po tom bylo hodně špatně.

„Fajn," odsouhlasila jsem a vzala si svou lžíci. Nabrala jsem pořádný kus a blížila se k jeho roztomile otevřené puse. Oči se mu smály, třpytily se v té radosti a mě napadla trochu podlá zrada. Jakmile víc otevřel pusu a já se svou lžící přiblížila, uhla jsem s ní a jak mu sklapla pusa umazala jsem mu celou spodní část obličeje zmrzlinou. Zúžil oči a já se zasmála. Když nepřišla skoro žádná reakce - a na jeho výrazu jsem viděla, že uvažuje, jak se zachová - znovu jsem mu přetřela pusu zmrzlinou na lžíci. A znovu. A on se zasmál. Lstivě si vzal svojí a oplatil mi to. Zasmála jsem se a chtěla si olíznout rty, když mi to překazil Namjoonův hlas:

„Koukněte!"

Všichni jsme přemístili své pohledy k Namjoonovi a potom nahoru po jeho ruce až k mobilu. Něco mě polechtalo na břiše a já se zasmála. Ozvalo se lupnutí, jak se fotka vyfotila a Namjoon se na ní podíval a ihned se rozesmál.

„Tohle se musí poslat do světa," rozhodl se a bez otázek na to, jestli s tím souhlasíme a dokonce i bez pohledu na nás, třikrát ťukl, cosi napsal a potom odsouhlasil zveřejnění naší fotky.

Otocila jsem se a uviděla rozesmátého Yoongiho. Vražedně jsem se na něj zamračila a setřela ho nenávistným pohledem odshora dolů. Ten se jen smál, s pusou od zmrzliny. A potom jsem si cosi uvědomila. Jeho ruka zůstala kolem mého boku. A já jí tam prostě nechala. Prostě jsem jí tam nechala. A užívala si, jaké teplo z ní jde, jak se Yoongi usmíval, jak se smál, jak krásný byl. A já věděla, že takového ho musím mít na očích každý den. Tohohle Yoongiho a žádného jiného. Jenom tohohle. Stiskla jsem mu tu ruku kolem mého pasu a sledovala jeho úsměv.

„Směj se. Šíleně ti to sluší. Směj se, protože jsi tak ještě krásnější. Ještě dokonalejší. Směj se." - vzkázala jsem mu pomocí mých očí. A myslím, že mu moje zpráva dorazila.