Between Us | m.yg ✓

Kapitola sedmnáctá

„Děkuju," usmála jsem se přes bar na Yoongiho v kuchařských chňapkách a musela se uchechtnout nad tím, jak roztomilý byl.

Otočil se, věnující mi tázavý pohled a ve mně se všechno sevřelo. Proč se tě tak moc bojím? – ptala se ho má vyděšená duše pokaždé, co mě věnoval takovýhle pohled. Jeho výraz se ihned – nejspíš po tom, co zahlédl můj – změnil na usměvavý a zaklapal o sebe chňapkami. Zasmála jsem se, slezla jsem z barové stoličky a nesla prázdný talířek s pár drobky do kuchyně. Vešla jsem do prostoru, který momentálně již někdo obýval a snažila se Yoongiho nijak neprokovat. Když se mi vybavilo tohle slovo, musela jsem se usmát nad tou vzpomínkou na dnešní ráno.

Než totiž stihl Yoongi se svými dokonalými sušenkami přijít, usnula jsem. No a ležím si tak v té posteli, spím, když v tom ucítím na své ruce jemný, letmý dotek. Tak jsem otevřela oči a co nevidím – Yoongiho s tím nejkrásnějším úsměvem na světě. Přísahám, kdybych nebyla z masa a kostí, roztekla bych se nad tou jeho krásou.

„Vstávat," usmál se Yoongi. V ruce držel ten talířek s sušenkami, které neskutečně voněly. Když jsem si talíř s úsměvem brala, dotkli jsme se prsty. Projel mou nádherný blesk, který mě nutil sáhnout si na jeho ruce znovu.

„Víš, že máš nádherné ruce?" nadhodila jsem, zatímco jsem na noční stolek pokládala talíř.

„Jo," odpověděl, jako by se zamýšlel, ale já věděla, že to jen dělá. „spousta lidí mi to říká."

Zasmála jsem se a – to bych nebyla já – kdybych se nezačala červenat.

„Můžu.."

„Cokoli," přisvědčil Yoongi.

Vzala jsem jeho ruce do svých – což bylo poměrně vtipné, jelikož je měl tak dvakrát větší – a položila si je na kolena. On se pod tím tahem předklonil a přejel mi nosem po nose. Zakřenila jsem se na něj.

„Ach," vyšlo ze mě vyčerpaně a já rozhodila ruce, zatímco jsem se položila do postele. Avšak, neuvědomila jsem si, že stále mám jeho ruce ve svých. Jeho tělo na mě dolehlo s lehkostí, vymanil své ruce z mých a opřel se lokty tak, že se o dlaně opíral svou bradou. Zíral mi do očí a poté sjel o trochu níž.

Se smíchem jsem ho strčila do jedné z rukou, což nečekal a jeho loket se pod mou silou podvrkl a on skončil obličejem na mém břichu. Což mi bylo jak neskutečně trapné, tak nesmírně příjemné. A věřte mi, příjemnost převažovala.

„Neprovokuj," za normálních okolní bych jeho tichou hrozbu brala vážně, ale on ležel obličejem na mém břichu, od kterého ho dělilo jen tenké triko a máchal do vzduchu jedním ukazováčkem.

Zahihňala jsem se a on si přitiskl ruce dlaněmi dolů na mé tělo a položil na ně svůj krk a trochu i bradu, takže mi koukal jakž takž do obličeje – i když jsem dobře věděla, že jeho pozornost upoutalo něco před mým obličejem.

„Máš krásný–"

„Ani to neříkej!" zasmála jsem se a lehce ho shodila z mého těla.

„Chtěl jsem říct tričko, na co myslíš ty sprosťáku," šťouchl do mě z legrace Yoongi a já se na okamžik opřela o jeho rameno.

„No já nevím – kam jsi se mi celou dobu koukal, hm?" provokantě jsem řekla. „A dám ti nápovědu – do očí to rozhodně nebylo."

„Když oni jsou zajímavější věci, než tvé oči," pozdechl si. „A dám ti nápovědu – ty věci jsou o hodně větší než oči."

„Úchyle!" osočovala jsem ho se smíchem a na to se odsunula o kousek dál vedle něj.

„Kam si myslíš, že jdeš?" vzal mě za mé rameno a jednou rukou si mě dal znovu na sebe.