PŘÍBĚHY CARTERŮ

ALEX

Seděli jsme s Nicem na posteli. Oblečený, ale pořád vytřeštěný.

,,Asi bych měl jít domů.'' Prohodil Nico po dlouhém tichu.

,,Co? Ani náhodou! Nemůžeš mě tu teď nechat samotného! Já tě potřebuji .'' Dal jsem si hlavu na jeho rameno a přemýlel jsem, jestli jsem víc naštvaný z toho, že nás babička viděla a nebo vyrušila.

,,Asi by jsme měli jít dolů. Babička na nás čeká. No, ne?'' Přerušil mě z přemýšlení Nico.

,,Jo, asi jo. I když ..., teď bych nejraději skočil z okna.'' Nico se na mě koukl pohledem ,,OPOVAŽ SE!''. Usmál jsem se.

,,Neboj, to bych ti neudělal. A pojď, máme práci.'' Vlepil jsem mu pusu na tvář a zvedl jsem ho za ruku z postele.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Babi, asi se posadíme.''

,,No..., asi ano. Ale to co jsem viděla, jsem si odůvodnila sama. Proč Alexi?''

,,Co proč? Myslíš, proč jsem byl s Nicem v posteli, nebo obecně?'' Seděli jsme s babičkou na pohovce a jen tak jsme na sebe koukali. Já totiž nevěděl, co říct. Co bych taky měl říkat? Asi něco ve stylu...,,Hele babi, líbí se mi kluci, s jedním chodím a už se pár dní spolu snažíme vyspat, ale pořád někdo vyrušuje.'' Tohle by babičku skolilo, a tak jsem radši mlčel. Ticho prolomil až Nico, který do této doby telefonoval za rohem s bráchou.

,,Alexi, opravdu bych neměl jít?'' Než jsem stačil zareagovat, odpověděla babička.

,,To ani náhodou. Sedni si k nám. Aspoň se seznámíme.''

Babička si za těch pár minut Nica velmi oblíbila, a tak prohlásila, že nás bere, takový jací jsme. Večeře proběhla v klidu. Co víc si přát, že? No něco by tu určitě bylo, ale na to máme dostatek času. Jo a když jsem mluvil o tom, jak nás dobře vzala babička..., rodiče nás vzali ještě lépe.