PŘÍBĚHY CARTERŮ

FRANK

Celou dobu jsem se na ně díval. Ani netušíte, jak mě hřálo u srdce, když jsem viděl, jak jsou moje děti šťastný. Byl jsem samozřejmě šťastný s nimi. Tedy do doby než si ke mně přisedla jedna žena. Moje matka. Ano, Athéna. Byla v přestrojení. Takže vypadala jako stará milá paní.

,,Ahoj synku.'' Oslovila mě.

,,Ehmm, matko. Co tu děláš?''

,,Nemohu se přijít podívat na svoje vnoučata?''

,,To samozřejmě můžeš, ale nejsi tu jen k vůli tomu, že?'' Koukl jsem se jí do očí a ona do těch mých. Hned jsem poznal, že mám pravdu.

,,Lidi z Tábora Polokrevných mizí a nikdo neví kam. Zeus mě pro tebe poslal. Doufá, že nám aspoň trochu pomůžeš. Všichni moc dobře vědí, co jsi před lety dokázal a spoléhají na tebe.''

,,Počkat! S čím bych měl pomoci? Vždyť já nijak nevynikám. Před lety to byla jen náhoda.'' Matka se na mě zamračila, protože říká, že každé její dítě, je něčím výjimečné.

,,Dobře, příjdu. Ale až tak za týden, ano? Chci být ještě s dětmi a s Lisou.''

,,Ovšem. Řeknu to Diovi. Tak za týden, ano zlato?'' Zvedla se a než odešla, zavolala za mnou:,,A pozdravuj Lisu s dětmi. Mám takový pocit, že se brzy uvidíme.'' S těmito slovy se vypařila a já jen přemýšlel, jak doma řeknu, že zase musím pryč, ale tentokrát ani nevím, jestli se vrátím.