Nexus |Humanoid sequel| ✓

Prolog

Chyba byla odedávna narušením dokonalosti.

Spousty let, staletí, tisíciletí se lidé snažili zbavit všech nedokonalostí, co jim bránily v povýšení na vyšší bytosti. Na nesmrtelné, vševědoucí, moudré... mrtvé.

Nepoučení měli zažít opakování krutosti dávné historie. Miliony let neznamenaly nic v porovnání s tím, čeho se lidé dopustili za poslední dvě desetiletí. Genocida, hromadné vraždy, těla bez hrobů a zbloudilé duše bez útočišť. Nebylo divu, že se kdysi uchýlili k víře v něco nadpozemského, aby se ujistili, že po smrti a sebeobětování pro vyšší cíl na ně čeká zasloužená odměna.

Pokud Bůh někdy existoval, svými činy ho již dávno lidé donutili odvrátit od jejich utrpení zrak. Na světě i mimo něj tak nebylo jediné bytosti, která by dokázala přihlížet plenění nejmocnějšího druhu, jenž chodil po povrchu.

Kdokoli by v sobě nalezl odvahu pro vzdor, zasluhoval by smrt. Ne krutou, nýbrž rychlou a téměř bez bolesti. Ovšem umírat s vědomím, že pádem dalšího bídného těla do oceánů krve zatracených a slz nenarozených poskytne život něčemu, co bude bloudit po planetě a zhasínat nevinné životy těch, co se snažili vytrvat, bolelo mnohem více než vynětí ještě bijícího srdce z ochranného koše v trupu.

Projekt, který měl lidstvu dát naději na věčný život, po sobě zanechával pouze smrt, bolest a poslední vzpomínky na ty, s nimiž se již neměl nikdy setkat. Zaséval na úrodnou půdu strach, krmil přeživší jistotou o jejich brzkém konci, který se s každým dalším nádechem blížil.

Byla to touha, co mocný druh zlomila a shodila na kolena. Bylo to jen těžko splnitelné přání, co odnaučilo jedince citům, co zabilo empatii a nahradilo ji prahnutím po srdcích, která zůstávala v masitých tělech.

I poslední lidé, kteří se postavili na odpor, pomalu umírali. Než k nim stačila dorazit Inteligence, vzdávali marný boj s morálkou, smiřovali se s osudem svých blízkých a v iluzi, že se s nimi v nebi setkají, si brali život, aby je na světě bez emocí nic nedrželo.

Ale nebe přestalo existovat v ten den, kdy se člověk rozhodl být mocnější než Bůh.

Doby, kdy byl lid jeden hlas, jeden člověk a jedno obrovské společenství, kde si všichni pomáhali a učili se pozorováním druhých, už jsou dávno za horizontem. Se západem slunce rozrůstající se civilizace zaniklo i bratrství, které jedincům semknulo ruku k ruce, zemřela důvěra, snaha o pomoc, empatie. To, co postrádaly stroje, nyní nepatřilo ani lidem.

Lidé přestávali být lidmi. Skrývali jsme se v podzemí, hrabali vše, co se dalo, jen abychom měli tu minimální šanci na přežití. Někdy, když v byl v dohledu jiný člověk, nalezli jsme v sobě špetku té velké lidskosti, která v nás kdysi přežívala. Po pár nedůvěřivých otázkách, prohlídkách a zkouškách nalezneme klid.

Ale já ne.

Já jsem ztratil lidskost daleko předtím, než jsem se naučil člověkem vůbec být. Narodil jsem se jako naivní blázen, naivním bláznem zůstanu až do konce života. Protože v tomhle světě nezáleží na tom, jestli máte srdce v mase, nebo v plechu. Záleželo snad někdy na schránce?

Život mě naučil, že smrtí nic nekončí. Ano, možná tak utnu to bídné přežívání, které mě tady drží, ale není to konec. Po smrti nastává ten pravý čas nesmrtelnosti. Po smrti už zemřít znovu nemůžeme.

Jak to vím? Já už jsem zemřel. Zabil jsem Davida Merkla, člověka, který se bál. A z jeho popela jsem se zrodil znovu.

Já jsem David Merkl. Humanoid.