Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 8. - Velká skleněná rtěnka

Eva od té doby už nepromluvila.

Bylo to zvláštní, hlavně vzhledem k tomu, že ji považoval za přehnaně ukecanou a melancholickou. Alespoň taková se jevila už od chvíle, co ji poznal – vlastně od první plechovky, co ho minula.

Neubránil se ani strachu, protože na takovou prudkou změnu nebyl zvyklý ani u ní, ani u nepříjemné a protivné Brikety.

S myšlenkami na ženy a jeho naprostou neschopnost s nimi jednat se po uplynulých několika minutách vydal ven ze starého obchodu s nábytkem. Asko tak brzy ztratilo poslední zákazníky, kteří za hodně dlouhou dobu obchod navštívili. Nákupní maniaky by určitě nepotěšilo, že si nic nekoupili, ale David by další postel ve svém malém království nepotřeboval. A i gauč by byl nadbytečný.

Neohlížel se, jestli ho žena následuje. Byl by to její problém, kdyby se chtěla i nadále zdržovat tady a umřít hladem. Možná by mu vadilo, kdyby o pár dní později našel ještě vyzáblejší verzi vyžlete Evy na jednom z pohodlnějších gaučů.

Pomalu mu začínalo docházet, že jí křivdí. Ať se stalo ten večer cokoli, nedávalo jí to právo ho takhle nenávidět. Ne, chyby se dělaly proto, aby se jedinec poučil a jeho společník mu mohl odpustit.

Tudíž nechápal, proč by si měla hrát na uraženou, když nejspíš ani polovinu slov nemyslel vážně, když byl pod vlivem alkoholu. A tu druhou polovinu zase nesměla brát doslovně ona, vždyť byla podobné povahy jako opilý David.

Ačkoli, někde se dočetl, že v afektu je člověk upřímnější než obyčejně. Pokud ztratí zábrany, vymizí i veškerá přetvářka a všechny další lži, jimiž udržoval ve skupince přátel klid a mír.

Což u humanoida platilo trojnásob.

Zatřepal hlavou, aby se všech dotěrných myšlenek zbavil. Nemělo cenu se litovat, dokonce ani proklínat melancholii a nelogičnost žen. I kdyby nad ženami vyhrál válku a ony podepsaly nepodmínečnou kapitulaci, stejně by svého nedosáhl.

Vše, co se z hlavy vypudilo, bylo v tuto chvíli zbytečné.

K přežití nepotřebné.

A pokud tohle nebylo to nejlepší, čemu se na tří týdenní samotce naučil, tak netušil, k čemu byla dobrá.

Jakmile vykoukl nosem ven, rozhlédl se na obě strany, aby se ujistil, že žádné nebezpečí nehrozí. Ve strachu, že o to srdce přijde dříve, než se smíří se všemi chybami své existence, ani nechtěl pomyslet na to, že by na tento moment čekali.

Nehodlal mít hlavu nastavenou jako golfový míček dlouho. Dvacet let přežívání ho naučilo, že čekání vše jen zhoršuje.

Jeho srdce, které bilo jako zběsilé, mu dávalo za pravdu. A dlaně, propocené tak, že na nich nebyl jediný suchý ani milimetr, si z podivné úzkosti utíral do kalhot, aby nervozitě odolal.

„Půjdeme na západ," řekl nahlas.

Věděl, že je Eva za ním. Neviděl ji odcházet a odhadoval, že na to, aby hledala únikový východ po prodejně, byla moc rozrušená.

„Měla by tam být Přáslavská. Čtvrť s jídlem."

„Vybraná," sykla blondýnka na odpověď a protáhla se kolem něj.

Přitom si neodpustila jednu ránu pěstí do ramene, jíž mu připomněla, že tu není sám.

Poté, když se na ni ublíženě zamračil, si odfrkla a hlavou kývla vedle sebe tam, kde před několika minutami zmizela skupinka androidů Inteligence.