Nexus |Humanoid sequel| ✓

Jednou musíme vyrůst všichni

Vše smutné začínalo deštěm.

Kapky vody byly nezvykle slané i přes to, že bylo ovzduší očištěno od většiny škodlivých látek už před několika lety. Nebo si to starší muž na vozíku nalhával, aby ani sobě nemusel přiznávat, že se mu z očí spustily slzy.

Velcí lidé nikdy neplakali. To se snažil vysvětlit svému synovci tolikrát, že by to nespočítal na prstech deseti párů rukou. Ale občas, když to situace dovolila a ta mrcha osud ho nakopla tak, že pochyboval o tom, že se znovu vzpamatuje, si dovolil skrýt obličej do dlaní a smočit kůži plnou mozolů.

Dnes slzy neskrýval. Byly na místě.

Netušil, jaký vztah měl s Danielem. Nikdy ho moc nemusel, vždy tvrdil, że to byl ten zlý stín našeptávač, který stál za jeho bratrem kdykoli, kdy se měl rozhodnout. Ale za ty roky, co byl Pavlovou náhradou – ve významu Danielova asistenta a živého společníka – se ho naučil ctít. Ne však chápat.

Daniel Soudek byl velký člověk, o tom nepochyboval. Stejně tak jeho bratr Pavel. Oba si museli projít peklem, několikrát spadnout na kolena a znovu vstát, než byli hodni takového vznešeného cíle.

Hubert projekt Inteligence nenáviděl už v zárodku. Byl zastáncem tradic, dokázal vše vidět více dopředu než většina lidí. Tušil, že to nebude fungovat, že nesmrtelnost nebude dělat dobrotu. Ale jakožto mladší bratr – a ten, co neměl geniálního přítele – nikdy neměl poslední slovo.

Litoval toho, že se nikdy neodvážil bratrovi postavit do cesty. Že k němu vzhlížel, viděl v něm svůj velký vzor. Svého hrdinu. A že prohlédl až později – příliš pozdě.

„Věděla jsem, že tě najdu tady,“ přerušil proud jeho myšlenek ženský hlas.

Obyčejně, kdyby nestál zrovna na tomto místě – a kdyby mu déšť nesmáčel tváře –, by se na ni usmál. Ale dnes to nedokázal.

„Je to deset let,“ odvětil tak nahlas, jak se odvážil – šeptem.

„A ty se pořád trápíš,“ poznamenala.

Otočil se na ni přes rameno. S Evou se hodně sblížili už v nemocnici – ona byla první, komu vysvětlil svůj úkol. A ačkoli patřila k jiné skupině – k té, která měla za úkol zlikvidovat jak projekt Inteligence, tak i projekt Merkl –, dokonale si porozuměli.

V průběhu těch deseti let, kdy oba sbírali vrásky zkušeností a kila navíc – ačkoli na blondýnce to nebylo vidět –, měl šanci se dozvědět, proč byla na misi nasazena zrovna ona. A dokonce ji dokázal pochopit. Byli si v mnoha ohledech podobní.

Postavila se k němu. Déšť ustal, ale stále ho slyšel dopadat na trávu.

Zaklonil hlavu. Eva je oba skryla pod svůj velký modrý deštník s puntíky. Ten byl na několika místech přešitý, některé tyčky mu chyběly, ale svůj účel plnil.

„Kde máš Michala?“ zajímal se.

„Doma. Učí se,“ odpověděla s povzdechem.

„Adam mu dává zabrat?“

Přikývla.

Byla to jejich častá konverzace. Znali se, to ano, chápali se, ale neměli si co říct. Když byl svět v pořádku a lidé mohli umírat, nebylo už o čem mluvit.

Dál stáli mlčky. Eva se neodvážila položit volnou dlaň na Hubertovo rameno, veterán se nehýbal vůbec. Neměl na jakoukoli činnost ani pomyšlení.

Před deseti lety – ne přesně, ale plus minus – tady oba stáli. Ruce si mohli umačkat, když pověření lidé pokládali na desky u náhrobních kamenů dvě srdce – jedno tak čisté, že by se nemohlo ušpinit od krve, to druhé probodnuté skrz na skrz, tak zničené, že jeho majitel už ani nemohl být člověkem.

Oba sledovali, jak dobrovolní příchozí vzdávali hold dvěma velkým pánům, kteří přinesli lidem dar nesmrtelnosti. Ani jeden se neodvážil pochybovat o tom, že to byli stateční lidé, kterým osud nepřál.

Srdce Daniela Soudka bylo položeno ihned vedle jeho přítele. Zasloužili si stanout bok po boku i po smrti. A Hubert věděl, že přesně to si oba přáli.

Třetí – ta nejmenší stříbřitá nádoba, která byla mezi nimi – patřila tomu, kdo bojoval až dokonce s tím největším nepřítelem. David Vodička, syn obou mužů a Hubertův milovaný synovec, byl poctěn potleskem všech, kdo se na poslední rozloučení vydali. Jako jednomu z mála se mu podařilo vyhrát nad sebou samým.

Pro Huberta to však nikdy Vodička nebyl. A byl si jistý, že i v paměti dalších, kdo měli šanci ho poznat, se držel jako ten, kdo byl ovládán strachem tak moc, až to bylo to nejlidštější za posledních padesát let.

Sotva před pár dny celé lidstvo slavilo příchod roku 2099. Nikdo se neodvážil říct, že končily druhé zlaté devadesátky. Každý, jehož obličej se objevil na televizní obrazovce, aby popřál do nového roku, měl v očích vypálenou vinu. A zlobu.

Lidé, ačkoli to bylo několik let po pádu Inteligence, stále po nesmrtelnosti toužili. Zazlívali každému, kdo měl něco společného s tím, že byl tento projekt zrušen, to, že oni budou umírat dál. Že jim slíbili veškeré vědění i čas světa, ale opět dostali jen kosu a černý plášť.

Proto se s Evou stáhli. Našli se i tací, kteří si vše brali osobně a dávali si za životní cíl zničit ty, kteří jim ten velký sen o nesmrtelnosti zničili. Proto hned mezi prvními padla bezmocná Jana, která se v davu fanatiků náhodou objevila.

Hubert ji moc neznal. Eva mu o ní občas něco řekla, ale paradoxně byla tématem konverzace častěji až po své smrti.

Jana však byla jedna z mála obětí lidské touhy. Dokonce i Adam Ohlídal, jeden z posledních Soudkových žáků, přišel při útěku od fanatického davu o velkou část paže. Nebyla to pro něj žádná překážka, dokázal si vyrobit náhradní, přesto se však naučil nezdržovat se v místech, kde bylo hodně lidí najednou.

Podíval se na trojici nádob. Kdyby tak věděli. Kdyby věděli, že i přes to, že byl největší nepřítel – chtíč – poražen, se lidé zabíjeli dál, nelíbilo by se jim to. A věděl, že David by poznamenal něco trefného, co by se hodilo dát do učebnic historie.

„Vlastně jsem je ani neznala,“ prolomila dlouhé ticho Eva.

Všiml si, že se koukala stejným směrem. Neusmívala se, měl podezření, že už to ani neuměla. Ačkoli ona splnila svůj úkol a zbavila svět vize nesmrtelnosti – nebo alespoň přiložila ruku k dílu a přinutila Davida, aby se vrátil domů –, tušil, že i jí přirostl Merkl k srdci.

„Znala jsi Davida,“ namítl.

„Znala jsem projekt Merkl,“ zamumlala tiše. Pak se však tiše uchechtla. „Ale to je vlastně on.“

„Danielův i Pavlův nejlepší výtvor,“ přitakal a na svou přítelkyni se podíval. „Všichni tři věřili, že jejich smrt bude přínosem.“

„Dost naivní.“

„Říká ženská, co se dala na výrobu bot. Stroje to dělají rychleji.“

„Jo, ale mě to uklidňuje. A… no… někdo z nás vyrůst musel.“

„To ano.“

Otočil se zpět na tři nádoby.

Má pravdu. Jednou musíme vyrůst. A pak zemřít.

„To ano, Kaizer.“