Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 18. - Viktorova šílená odvaha v ústech agresivních bab

„Oba víme, že i kdybys vystřelil – což neuděláš, protože na to prostě nemáš koule –, netrefíš se," poznamenala ženština a zvedla povýšeně bradu tak vysoko, div si ji neukroutila.

David měl chuť jí kulku vtlačit mezi oči, i kdyby to mělo být jen prsty. Tak moc si přál, aby měl dost odvahy na to, aby skutečně stiskl spoušť, ale moc dobře věděl, že má Briketa pravdu.

Nedokázal by ji zabít. Tím by v sobě zardousil i tu poslední špetku člověka, která v něm po očistě v nemocnici přebývala.

„Skloň tu zbraň," zašeptala Eva a rameno silou stiskla. „Je to člověk."

„Briketa," namítl, ale zbraň nesklopil.

Stále ještě se mohlo stát, že by spoušť stiskl.

„Dej mi jedinej dobrej důvod, proč bych tě neměl –"

Nestačil to ani doříct a Briketa si to k němu vykročila stejně sebevědomě, jak to u ní znal. Ruka se mu třásla čím dál intenzivněji – čím blíže žena byla, tím více neovladatelné se tělo zdálo.

Dokonce se mu zrychlil dech, jako by zrovna doběhl maraton. Srdce mu div nevyskočilo z hrudníku.

Nikomu by nevadilo, kdyby si udělalo výlet ven.

„Jsme na stejný lodi," odvětila s klidem a položila ruku na hlaveň Davidovy zbraně. „Nebo jsi snad zapomněl, kdo je nepřítel?"

„Spíš si nemůžu vybavit, že bys byla na seznamu přátel," odsekl.

Byl naštvaný. Hodně. Ne na Briketu, na tu ani tolik nemyslel, ale hlavně na sebe, protože se nedokázal přesvědčit k činu. Kdyby místo Brikety před ním stál jeden z androidů Inteligence, bylo by jeho srdce dávno na výstavce.

„Asi nebudu v top desítce."

„Možná v top tisícovce, a to si ještě moc fandíš."

„Můžete mi někdo vysvětlit, o co tu sakra jde?" vložila se do toho blondýnka, která se postavila mezi ně.

Ani si nestačil všimnout, že by mu brala zbraň, ale v ruce ji už neměl. Vlastně jí byl i vděčný, netušil, jestli by ji dokázal pustit.

„Nemá důvod mě nenávidět," prohlásila Briketa a ukázala na mladíka prstem.

„Strč si ten prst do pr –"

„Nechci vás rušit, ale opravdu bychom sebou měli hnout, pokud chceme dýchat ještě pár dalších dnů," ozval se Hubert.

„Konečně rozumný slova. Máš štěstí, že s sebou toho fešáka táhneš, Merkle," sdělila mu ženština s úsměvem a ustoupila o krok dozadu. „Potkala jsem partičku neživých kámošů jen o pár ulic zpátky."

„Přesně proto bychom měli jít," přitakal veterán a kývl před sebe na budovu. „Dejve?"

„J-jo. Jdeme," zamumlal si pod nosem a naposledy propálil Briketu pohledem.

Už v tu chvíli si byl vědom, že toho, že ji nezastřelil, nelitoval naposledy.

Obešel si obě ženy a svižným krokem se vydal ke schodům, kde ihned ze země sebral hlavu a upravil jí vlasy.

Netušil, proč přesně to udělal – možná to nemělo důvod ani v počátku –, ale nemohl ji nechat neupravenou. Nemohl se smířit s tím, že by v těch vlasech zbyla byť jen jediná sněhová vločka.

Jakmile byl konečně spokojen, přehodil si přes rameno batoh a volnou rukou zatlačil na dveře budovy.

Očekával, že bude těžké je otevřít, ale jak se zdálo, pro jednou se na ně usmálo štěstí.