Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 31. - Vrásky lásky jedné krásky

„Davide," ozvalo se ode dveří.

David ihned zanechal práce – která zahrnovala pouze kontrolu androidčiných funkcí – a podíval se směrem, odkud se hlas ozval.

Chvíli se na malého blonďáčka mračil, než mu došlo, kde přesně ho viděl a proč ho poznával.

„Míšo," vyslovil překvapeně.

Chlapec pokýval hlavou, že se trefil, a natáhl ruku se sklenicí vody. Vzpomněl si, že jeho já ze záznamu mluvilo o sirotku, které mu nosilo vodu.

Michal Kovář.

Jen si nedokázal tehdy uvědomit, že to byl ten malý kluk, jejž považoval za kanibala.

„Nesu vodu," řekl klidným hlasem a pomalými krůčky k němu došel. „Madam Klára se po tobě shání. Mám ti vyřídit, že se máš vyzobat."

„Vyzdobit," opravil ho a sklenici s vděkem přijal.

Voda v ní byla perfektně chladivá.

„Tak fajn. Obleču se. Pomůžeš mi připravit Android?"

Vsadil by se, že v něm viděl i chvilkové nadšení, které však bylo brzy skryto pod chladnou masku.

Jeho dětskou povahu však schovat nemohl, proto, jakmile dostal do ruky stužku, již měl uvázat kolem androidčina zápěstí, se mu na rtech objevil tak lidský úsměv, že by si ho spletl s tím klukem, kterého nechal v podzemí.

Naštěstí to nebyla skutečnost. Nedokázal bych někde nechat nemocný děcko a nepomoct mu.

„Máš stužky rád?" zajímal se.

Docela se i divil, kde se v něm ten milý hlas vzal. Nejspíš měl s Míšou silný vztah, sdíleli vřelejší pouto. Jako by to byl jeho mladší bráška.

„Rád je vážu," odvětil blonďáček s
nefalešným úsměvem a opatrně obmotal stužku pod zápěstím. „Ale tebe mám radši."

To ho nemohlo nechat chladným. Ten android byl schopen citů. Byl si jistý, že to byla jeho práce – nikdo jiný, když už je Soudek mimo hru, nic nevymýšlí – protože při zvedání koutků se mu vytvářely ďolíčky. To byl jeho osobní podpis.

„Pamatuješ si něco... z tvojí minulosti?" zeptal se s neskrývaným zájmem a se sklenicí v ruce se postavil naproti němu.

Bylo to drzé, hlavně když věděl, kdo zařídil jeho přesun – hlavně když to byl on. Ale potřeboval se ujistit, že z toho malého kluka, jehož smrt měl na svědomí, zbylo alespoň něco, co by se dalo zachránit.

Protože osobnost mizela postupně. A byly to už tři roky od úvodní nahrávky. Už ani nemuselo být co zachraňovat.

„Byl jsem vyroben dne osmnáctého října dva tisíce osmdesát pět. Mé tělo je z velké většiny organické, pouze jeho kostra není, aby mě udržela. Mé sériové výrobní číslo –"

„Tohle ne. To předtím. Ještě dávno zpátky. Sirotek Michal," přerušil ho dřív, než android začal odříkávat další čísla jako básničku, a z nervozity se skryl za skleničku.

Nechápavě na něj hleděl. Buď neměl nejmenší tušení, co po něm ten humanoid chtěl, nebo si skutečně nic nepamatoval.

A jestli tomu opravdu bylo tak, nemělo cenu se snažit o jeho záchranu – pochyboval, že v něm zbylo dost osobnosti na to, aby se o to pokoušel.

Pamatoval si Míšu z druhého světa. Byl to ještě kluk, nevinná lidská bytost, která se jen snažila přežít. Vzpomínal si i na to, jak si ho prvně spletl s holkou – nebylo však divu, ani tento model, který stál před ním a s dětským nadšením vázal mašli své mladší sestře, také nevypadal typicky jako své pohlaví. Pamatoval si na to, jak se svěřovali navzájem.