Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 33. - Tvrdohlavost slepených molekul

Vyděšeně koukal do všech stran tam, kam mu to pohyblivost dovolila.

Cukat sebou už nemohl, jako by se jeho kombinéza stala sádrou a uzavřela ho v sobě. Jediné, čím hýbat dokázal, byly jeho prsty – což bylo asi tak k něčemu jako děravá lžíce na polévku.

Jakmile s ním vyšel android na chodbu, pokusil se zapištět, aby k němu přiběhli další a pomohli mu z toho ven, ale nemohl ze sebe vydat ani hlásku.

Hlas se mu zasekl hluboko v hrdle tak, že musel pořádně zakašlat, aby se zbavil toho nepříjemného pocitu, že mu tam něco zůstalo.

Myslel si, že bude mít víc šancí, proto se nesnažil tak moc, jak by měl. Ale ani tentokrát nebylo jeho zklamání malé – byl na sebe naštvaný, když ho android dotáhl ke zdi, která se před ním otevřela, a vešel s ním do ní.

Jakmile se za nimi stěna zavřela, svět se ponořil do tmy. Vnímal, tudíž si mohl být jistý, že zůstal při vědomí. Ale prostor kolem něj byl stísněný – skoro jako by ani nebyl v místnosti, ale jen ve stěně mezi ní a nějakou další.

Což vlastně bylo pravděpodobné, protože takhle mohli jít nepozorovaně.

Několikrát si v hlavě vynadal za to, že té ženě tak slepě věřil. Kdyby byl tušil, že je proti jeho projektu, vzal by si s sebou někoho dalšího, aby ho nemohla zajmout.

Nebo aby tady měl alespoň společnost, to ticho bylo příšerné a jeho android-chůva očividně promluvit nehodlala.

A on mluvit nemohl.

Zavřel oči. Nemělo cenu je nechávat otevřené, když stejně byla všude kolem tma a neměl šanci nic vidět.

Odhadoval, že ani android se nedíval jako živá bytost, ale pouze následoval vyznačené trasy na mapě.

Jasně. Protože přesně na to byl Google skvělej.

Kdyby mohl, kopal by do stěn, aby ho někdo zaslechl. Kdyby mohl, kopl by androida do kolene a utekl, ačkoli neviděl vůbec nic a neměl nejmenší tušení, jak se odtud dostat.

Ale to kdyby znělo krásně a David ho opěvoval – nic jiného stejně na práci neměl.

Mohli jít tak deset minut, než ho android zvedl, aby netáhl po zemi jeho chodidla – zrovna ve chvíli, kdy ho začala pálit –, a postavil ho na nohy.

Naštěstí ho držel, takže nehrozilo, že by spadl.

Ale David se opravdu snažil, aby se mu ta kolena podlomila, aby mohl androida podlézt a utíkat zpátky.

Po chvilce ho oslepilo světlo. Nebylo to zrovna příjemné, hlavně když si jeho oči stačily zvyknout na tmu, ale brzy za to byl i vděčný – dokud android neustoupil od zdroje stranou, nepopadl ho pod pažemi a nehodil ho do díry, jako by byl kus odpadu.

Až teprve tehdy se jeho hlas vrátil. Pištěl jako snad ještě nikdy, snažil se být tak hlasitý, aby o něm ostatní věděli, aby se ho pokusili zachránit.

Ovšem s přibývajícím časem, který strávil pádem, se i jeho hlas pomalu vytrácel s ozvěnou kolem.

Bál se, že když padal tak dlouho, měl ho zabít pád. Ze strachu, že přesně tohle byl ten druh vraždy, jakým se ho matka chtěla zbavit, si nedopatřením ucvrknul do kombinézy – ta to ihned vsákla, jako by to nic nebylo.

Pád byl příšerný, avšak dopad byl měkký a kupodivu ani moc nebolel. Myslel si, že když ho hodil takhle hrubě, zlomí si cestou několik žeber, možná páteř, aby to bylo zábavnější. Ale naštěstí se mu nic nestalo, to byla po dlouhé době dobrá zpráva.