Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 23. - Vina a trest, očista duše

Ani netušil, kolik času s ní strávil tím, že ji držel.

O tomhle snil spoustu let, takhle nějak si představoval, že jejich setkání bude pokračovat, pokud by si připustil, že ji Inteligence nezabila, ale nechala ji žít.

A nemohl říct, že by mu to vadilo, snad naopak – konečně si začínal uvědomovat, že Inteligence nebude tak úplně krutá, že ačkoli k ní občas přidával i svou Android, která ho nutila činy ostatních androidů pochopit, sám nyní byl schopen si připustit, že s tou krutostí přeháněl.

Jeho rodina je naživu, to bylo mnohem víc, než v co mohl doufat. Byl spokojen s vývinem událostí natolik, že by poděkoval tomu osudu, co je konečně svedl dohromady – ihned poté, co by mu zakroutil krkem za to, čím si musel projít, aby se sem vůbec dostal.

Kdyby býval tušil, že jsou obě jeho milované naživu, vzdal by se už dávno. Dokonce by dobrovolně nakráčel přímo do Velké rtěnky – už to bral jako oficiální název této skleněné budovy – a zvedl ruce nad hlavu, pochválil každému titanovému člověku jeho extravagantní obleček a příšerné sandále, které v centrálách nosili.

A byl by u toho nadšením bez sebe.

Mohlo uplynout pár sekund, mohlo to být několik minut, než byl ochotný sevření povolit a svou sestru pustit.

Nepouštěl ji však daleko, rychle ji chňapl za ruku, aby neodkráčela ke zdi na druhou stranu, a opatrně se zvedl z postele s cílem se s ní projít, aby rozhýbal ztuhlé končetiny.

Jakmile stál naproti ní, všiml si, že ačkoli bývala v dětství větší než on – nehledě na to, že on byl starší –, tentokrát mu kořínky jejích upravených zlatých vlasů sahaly sotva po nos.

A i když si v hlavě připravoval – jako šestiletý, ještě před tímhle vším –, že se jí vysměje, až se ukáže, že tím vyšším bude on, mlčel.

Byl tak šťastný, že ze sebe nedokázal dostat normální větu. Nejraději by ji už nikdy nepouštěl, nutil by ji, aby tady zůstala s ním – nebo by ji prosil, aby ho odvedla za maminkou, což se ihned při vzpomínce na její teplý huňatý župan a krásný úsměv zdálo jako ten nejlepší nápad vůbec.

„Sáro?" zeptal po chvilce, když byl opět schopen se jí podívat do očí.

Ještě nikdy si nebyl tak jistý jejich podobnosti s těmi svými.

„Co máš na srdci, bráško?" zajímala se.

Bráško.

Řekla mu bráško. Nepamatoval si, kdy naposledy ho nějaké oslovení takhle zahřálo u srdce.

Chtěl se zeptat na maminku. Toužil po tom vědět za každou cenu, jak se jí daří, jak vypadá. Jestli je pořád tak krásná, jak si ji pamatuje.

Ale neodvážil se to téma začít. Jeho rodina tady žila hezky pospolu skoro dvacet let.

Chtěla by ho vůbec vidět?

„Jen jsem se chtěl zeptat... Proč jsi tehdy neutekla? Když si pro tebe ty plechovky přišly?" zeptal se nakonec.

I to ho zajímalo. Mnoho nocí si nad tím lámal hlavu, snažil se přijít na to, proč s nimi odcházela dobrovolně – a hlavně bez něj. Ano, on měl dost rozumu na to, aby se dobrovolně nedal, ale i tak to byla rána pod pás, která ho trápila ještě hodně dlouho.

Sára nakrčila bambulkovitý nos tak, že ani jeden ze záhybů po celé délce nosu jí nedokázal ubrat na kráse.

Podle něj byla tím nejkrásnějším, co za poslední roky viděl, byla jeho vysněným snem, jeho milovanou sestrou. Netušil, jestli tu krásu neviděl jen svýma očima, ale upřímně? Bylo mu to jedno.