Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 39. - To přátelé dělají

Filip zůstal s nimi i v momentě, kdy byl David dostatečně v pořádku na to, aby mohl Kaizer opravit.

Rozhodli se počkat, dokud nebude jeho androidka v lepším stavu – ona se sice dokázala trochu regenerovat sama, ale trvalo to hodně dlouho a na to čas neměli. A hlavně nechtěl poslouchat to její brblání o tom, že zase musela všechno oddřít sama.

Ukazoval svému zrzavému příteli ten zázrak, jímž se mohl jen chlubit. Cítil se u toho hodně dobře, jako by svůj výtvor předváděl někomu, kdo tím mohl změnit svět.

Už mu ani nevadilo, že byla zrušena smlouva s panem Ponoškou, dokonce ani nepřemýšlel o tom, že byl jeho projekt ukončen. Teď nemusel myslet na nic.

Při opravování a sestavování byl volný. Cítil se vždy skvěle, svět kolem něj přestal existovat a i bolest se sbalila a odjela na krátkou dovolenou za nejbližší roh.

Ani tentokrát ho zatím neotravovala, jako by se neodvážila narušit tu atmosféru dokonalého soustředění.

Zrzek hlídal, aby dovnitř nikdo nevkročil. Oba muži doufali, že je Adam nebude schopen objevit – a kdyby náhodou ano, poradili by si s ním.

Ale nebylo by nejlepší, kdyby věděl o tom, že je Kaizer tak moc jiná. Mohl by změnit názor a nestál by na skoro stejné straně. Mohl by se z něj stát jeden z těch šílených vědců, které David znal z poučných pohádek o vědění.

Byl hotov mnohem dříve, než se domníval, že bude, a to podmínky tady nebyly ideální. Byl zvyklý na svou laboratoř s pečlivě urovnaným nářadím, slabým světle, při němž se mu nechtělo spát, ale zároveň úplně netoužil po tom zůstávat vzhůru.

Odložil podivně tvarovaný šroubovák, malinkou jehlu i lepidlo, které narychlo smíchal, aby jí kůže na těle držela, a odstoupil o krok zpátky, aby se energií a nadšením přeplněná androidka mohla zvednout ze stolu a seskočit na zem.

„To by bylo," řekl David a podíval se na svého zrzavého přítele. „Jak jsme na tom?"

„Adam nikde, vzduch čistý. Pravděpodobně bude u Sáry," odpověděl Filip okamžitě a otočil se na něj přes rameno. „Hotovo?"

„Lepší už to nebude," přitakal.

„Já bych o pár věcech věděla," ozvala se Kaizer, která si těsně předtím poklepala na téměř plochý hrudník.

„To je jen praktičtější," namítl.

Utřel si špinavé ruce do kapesníku, jejž mu Filip nabídl.

Androidka si už dál nestěžovala. Opatrně se protáhla, aby vyzkoušela, jestli je vše na svém místě – s kolenem však pohybovala opatrně, stále se bála, že by se jí kůstka mohla zlomit a protrhnout kůži, kterou jí David tak pracně přilepoval.

„Tak fajn. Pamatujete si plán?" zajímal se, jakmile byl s utíráním hotov, a kapesník si schoval do kapsy.

„Pořád si myslím, že je to sebevražda," ozval se Filip.

„Jsem tvář, ne snad? I kdyby mě chtěla zabít, musela by počkat na vhodný moment. To mi zajistí ochranu. A tobě odměnu," vysvětlil tak klidně, jako by mu recitoval recept na Danielovy oblíbené kokosové pusinky.

„I tak si myslím, že bychom to měli nejdřív promyslet, než do toho po hlavě skočíme."

Hodně mu to připomnělo to, co se chystali udělat ve snu. Ale tentokrát byl on tou otravnou Briketou a nevinně hloupým psem, fanaticky toužící po smrti Kaizer – ačkoli tady taky Kaizer měl, ale ta měla mnohem víc rozumu než ta lidská.