Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 47. - Svědomí vědomí

Bojoval sám se sebou.

Věděl, že on je prostor a tma, proto se nesměl bát udeřit kamkoli kolem sebe. Ovšem cokoli, o co se pokusil, končilo takovým neúspěchem, že ležel na zemi s něčím zlomeným.

Nebavilo ho to, ale odněkud věděl, že kdyby přestal, nemělo by to dobrý konec.

Neměl sice moc velké šance – vlastně byly minimální vzhledem k tomu, jak málo původního vědomí se v něm drželo –, ale odmítal se vzdát. Zatím nesměl.

Slyšel křik. Rány. Podivné mlaskání a bublání, jaké umí vydávat jen zařezání čepele do masa. Doufal, že se zastavil v řeznictví a řezník se jen sekl do ruky.

Pevně se snažil věřit tomu, že to není vážné a že si jen zašel na šunku, aby ukojil ten podivný hlad, který se jeho těla zmocnil.

Sáhl si na břicho, odkud se ozývalo hřmění. Netušil, kdy naposledy jazyk pocítil jakoukoli chuť sousta, jak to bylo dlouho, co se něco dostalo přes jícen až do žaludku.

Měl pocit, že se mu zmenšil do velikosti rozinky – a možná i podobně vypadal.

Nebylo mu vůbec dobře. Byl utlačován. Temnota, která se kolem něj rozprostírala, zmenšovala prostor světla, v němž se krčil jako vystrašené malé dítě. A čím jiným také byl?

Jeho vědomí si drželo věk posledních dožitých narozenin Davida Vodičky, což nebylo zrovna moc.

Vlastně měl chuť vzít první figurku Gustava Holešinského a strčit si ji do úst, aby ji mohl jazykem prozkoumat.

Objal si pažemi kolena. Prsty, které měl po sedmi marných pokusech o vzdor polámané a převrácené do nepřirozených úhlů, nechal ležet na holenních kostech, jež byly výraznější než obvykle.

Až v tu chvíli, kdy ho napadlo se na ně podívat, si všiml toho, že byly mnohem kratší než obvykle.

Jeden krátký pohled věnoval i malinkým chodidlům. Ty lodě, které kdysi Kaizer obdivovala, byly nahrazeny nožkami snad čtvrteční velikosti.

Chodidla byla bosá, všímal si i toho, že prsty na nohou se mu samovolně kroutily taky, jako by temnota tušila, že se o vzdor pokusí znovu.

Tiše fňukal.

Moc to nebolelo, vlastně necítil skoro nic, ale pokaždé, když se podíval za sebe, ten křik slyšel znovu.

Znělo to, jako by bylo někomu hodně ubližováno, jako by všechnu tu svou bolest ze zlomenin poslal tomu, komu křik patřil.

Temnota kolem něj obmotala své mohutné paže, aby ho uchránila před tím, co bylo venku.

Malý David byl kolébán klidem, který s sebou přinášela, dokonce párkrát zavřel oči, aby se nemusel na tu tmu dívat.

Ale pod víčky se mu temnota také smála.

Přál si, aby měl zpátky svůj malý koutek se světlem. Ten ho alespoň udržoval vzhůru, pomáhal mu, aby se občas ozval, když tělo chtělo udělat nějakou pitomost.

Tohle vědomí malého chlapce nahrazovalo stroji svědomí, učilo ho, co je dobré a co špatné.

Chtělo se mu spát.

Moc rád by se teď natáhl na té studené podlaze a pokusil se usnout, aby to všechno přečkal ve spánku a beze strachu o to, že by všechno ztratil.

Ale ještě stále měl pocit, že má úkol – takovou menší misi, která pro něj byla důležitější než jakýkoli sen.

„Přestaň!" ozvalo se další zapištění.