Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 16. - Idiotova paradoxní nostalgie

Podchod pod kolejemi byl v mnohem lepším stavu, než předpokládal.

Za ty roky se naučil, že cokoli je v podzemí, zůstává Inteligencí nedotčené – alespoň do chvíle, než objeví, že se tam někdo ukrývá.

I tak však bývaly zdi poznamenány dlouhými léty ve vlhku. Potrubí podléhalo obyčejné korozi, která pokrývala plechy trnkou tmavě šedou vrstvou čehosi, co mělo diskutabilní složení.

To ovšem nebyl případ tohoto krátkého tunelu.

Klapání jejich kroků se rozléhalo prostorem tak nahlas, až se bál, že by je mohli objevit. Ačkoli se snažil našlapovat opravdu zlehounka, nedokázal podrážkou na podlahu dostoupnout tak, aby to nevydalo žádný hlasitý zvuk. Jako by měl podpatky a utíkal po plechové střeše.

Nikdo z nich nemluvil. Bylo to trochu zvláštní, byl zvyklý na to, že musel Evu upozorňovat, aby byla tišší.

Tentokrát by byl možná i rád za jakékoli pronesené slovo, jímž by zahnali to nepříjemně tísnivé ticho do kouta. Byl ochotný začít mluvit sám, ale neodvážil se ani otevřít ústa.

Pes již o něj ztratil zájem a kráčel vepředu vedle vysoké blondýnky. Jeho lesklá srst vypadala v šeru jako polštář, na nějž by tak rád položil hlavu, kdyby mohl.

Lákalo ho už jen pomyšlení na kvalitní spánek, jejž se mu za poslední týdny nedostalo – přestože byl v relativním bezpečí budovy staré nemocnice. Postel sice byla měkká, navíc jich měl ve svém pokoji víc než dost a mohl si vybírat, ale trápilo ho něco jiného.

Sny ho pronásledovaly noc co noc. Postupně bláznil z temných vzpomínek, občas ani nepotřeboval zavřít oči, aby se mu odehrála nějaká z těch téměř zapomenutých na očních víčkách, jež se stávala plátnem pro tyto děsivé, někdy mile příjemné a morbidní snímky.

I nyní, kdykoli se odhodlal krátce zamrkat, před sebou viděl to, jak vrhá svůj kapesní nůž na stín, který se mihnul mezi stromy.

Instinktivně se podíval na prsten, jenž mu zdobil prostředníček. Byl to důkaz, že ačkoli se snažil smrti vyhýbat obloukem, stejně ho dostihla – stejně nepřipraveného, jako by to udělala i dříve.

Očividně nezáleželo na tom, jak dlouho si na něj ve skrýši počíhá. Jednou, až smrt udeří, si ho vezme. Tak jako u spousty dalších.

Zatřepal hlavou. Takhle nemohl myslet. Sám si kopal díru, do níž už spadnout nesměl. Teď se musel soustředit jen na svůj úkol. Jen na to, aby myslel, až se to po něm bude žádat, konat, jakmile mu přátelé přikáží.

Vlastně se cítil jako něčí otrok, když to s přirovnáním přehnal.

Zvedl pohled od prstenu a podíval se před sebe. Na konci podchodu to bylo o něco světlejší, ale že by se tam mohl slunit, to se říct nedalo.

Rád by však přeskočil tu část, kdy se snažili nenápadně proplížit až do budovy nádraží.

Kde na nás určitě čeká banda plechovek. Zatleskal bych, ale bojím se, že to by sarkasmus nevyjádřilo dost.

Jeho přání se pomalu plnilo s každým dalším krokem, jímž krátil vzdálenost mezi ním a dávno nefunkčními eskalátory.

Navrhl by, aby použili výtah – to byla jedna z vymožeností, kterou si z dětství pamatoval –, ale nechtěl riskovat, že by nefungoval. A už tak měl výtahů dost – ten, který měli v nemocnici, byl pochybný už od pohledu. Ale dopravit Huberta po schodech do třetího patra dávalo zabrat.