Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 6. - Zrzavá víra

„Svět se nezboří, když na chvíli tu čtečku odložíš," poznamenal jeho zrzavý společník, který si našel čas na svého nejmilejšího svěřence.

„Ale já se to chci doučit," namítl chlapec, aniž by zvedl pohled od obrazovky.

Geomorfologie ho ještě nikdy nezaujala tak jako teď.

„Dej mi ještě tak hodinu. Nebo radši dvě, o pět kapitol později už je rovnice a já si chci zkusit –"

„Davide, věnuj se mi."

Nestávalo se moc často, že by ho oslovil jménem. Většinou o sobě slýchával jako o malém klukovi, prckovi. Filip byl nápaditý, dokázal vymyslet takovou přezdívku, aby Davidovi dal najevo, kdo je vyspělejší, ale zároveň ho tím neurazil.

Používal to pouze výjimečně, protože si odhadl, že to může využívat jako eso v rukávu i poslední brzdu, kdykoli měl s malým Davidem problém, který se nemohl odkládat.

Chlapec s tmavými vlasy skutečně na chvíli zvedl oči, aby pohleděl do toho obličeje, posetého nespočtem větších světle hnědých pih, jejichž pás se táhl od jednoho jařmového oblouku ke druhému.

Bledá tvář nenabrala bronz ani po dlouhém pobytu na slunci, ponechávala si svůj jogurtový odstín. Ale občas si všímal i narůžovělých popálenin. Filip se je snažil zamazávat, ale vše skrýt nedokázal.

Pamatoval si, že se do kdysi ptal na to, jestli je rezavý od přírody, nebo jestli si jen neusmyslel, že už nechce být dále blond.

Filip mu tehdy odpověděl tím, že si ukázal na řasy a obočí a vysvětlil mu, že kdyby se barvil, nedotáhl by to do takového extrému, že by změnil i vizáž malých chloupků. A hlavně ne těch, kde by to bylo extrémně nepříjemné. Nemusel zmiňovat, že nemluvil o podpaží.

To byl jejich první rozhovor, který se netýkal výcviku.

A rozhodně nebyl poslední.

„Hotovo," odsekl a sklopil pohled zpět na modrý display.

Už mu lezlo krkem, jak ho každý rušil, když se snažil sbírat vědomosti. Měli by být rádi, že se alespoň někdo hodlal stát inteligentnějším, než byl igelitový sáček ve větru.

Občas přirovnával mozky zdejších dětí k ponožce na tyči. Kam foukne vítr, tam se otočí a nadme se. A že se některé zdejší omladiny uměly pěkně nadýmat.

Jako budoucí voják poslední armády neměl nárok na moc volného času. Jeho denní program vlastně obsahoval pauzu pouze v podobě hodiny na oběd a čtyřicet pět minut po večeři.

A svůj klid si užíval plnými doušky u učebnice, která v sobě měla všechno, co toužil znát.

Nebyl nadšený ze zrzkovy přítomnosti. Svou pauzu po večeři si dnes skutečně zasloužil a rád by se věnoval zase chvíli tomu, co chtěl on.

Když už mu vzali možnost se vídat se sestrou a navštěvovat ji kdykoli, když si dupne, musel zaměstnat mozek, aby na ni nemyslel. Což bylo těch pětačtyřicet minut dlouhého šrotování a šprtání.

„Fajn, ale stejně budu mluvit," nedal se Filip a usadil na zem vedle něj.

Stěna se stala prvním místem útoku Filipovy nevelké hmotnosti, jejíž nemalou část ztratil při opření zad. Následně mu padla hlava na rameno.

„Dohnalová povídala, že tě nechá vyhodit z jednotky."

„Ať si klidně nasere do huby," zabrblal, ale přesto vztekle zavrčel.