Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 9. - Merkl

Na světě bylo hodně věcí, které nechápal, ale poslední dobou se mu hromadily pod nosem jako materiály po tří týdenní absenci ve škole.

Mohl být rád, že nemusel přemýšlet nad chůzí a dýcháním – to by se jistě na místě zhroutil a volal na stále se vzdalující Evu, aby na něj počkala a odnesla ho do nemocnice.

Musely se sejít všechny náhody, aby celou situaci posunuly až na vrchol jeho ustrašenosti a pobláznění ze strachu.

Za poslední týdny se se svou bídnou rolí v tomto světě smířil a nyní se musel hnát za nedosažitelným cílem, jejž se sám hned třetí den samotky vzdal.

Bylo až k smíchu, jak osud ignoroval jeho rozhodnutí a přání.

Aniž by zpomalil, jeho svět se rozhodl dále plynout šnečím tempem. Připadalo mu, že stojí na místě, jak se snažil bojovat s vánicí, která mu navíc bránila ve výhledu.

Pohyboval se, to věděl, ale Evu nikde neviděl, dokud do ní nenarazil pod stříškou jedné ze starých tramvajových zastávek.

„Kde se zdržuješ?" zasyčela mu do ucha.

„Bylo by fajn mít plán!" křikl tak, aby přehlušil hučení v uších, ale zároveň aby to neslyšeli nevítaní posluchači.

„Nebrzdit a pálit," odvětila a na důkaz svých slov zkroutila rty do pobaveného úšklebku.

Poplácala ho po rameni a ukázala na skleněné dveře od starého nádraží.

„Nebudou to čekat. Neboj se."

„Neboj se," zopakoval po ní šeptem s dávkou sarkasmu jemu vlastní. „Uvědomuješ si, že –"

Ani to nestačil doříct a tišivý tlak na rameni zmizel, když ruku stáhla zpátky a sebevědomým krokem vyšla přes zrezivělé koleje.

David netušil, jestli by měl její odvahu obdivovat, nebo jí dát jednosměrnou jízdenku do blázince.

Aspoň bych tam měl společnost.

Zamezil vstup dalším myšlenkám, které by ho mohly rozhodit, a odhodlal se k chůzi. Toho pocitu, že dělá největší – a pravděpodobně i poslední – chybu svého života, se však nezbavil.

Vítr jej šlehal do tváře.

Sněhové vločky, obyčejně jemné a příjemně chladivé, se zabodávaly do holé kůže na tvářích a zanechávaly po sobě pomalu červenající pole.

Líčka ho po chvíli pálila. Odolával tendenci si je skrýt do dlaní a vcucnout rty do úst. Vytrvával.

Ta změna, když prošel skleněnými dveřmi do staré budovy, byla znatelná ihned – vítr přestal foukat, sníh už se ho nesnažil utopit v červené a chlad, při němž mu zkřehly prsty, se zeslabil dost na to, aby mohl zbraň sevřít a cítit tak, že ji drží.

Vymrkal z očí zbytky rozpuštěných vloček. Vypadaly jako slzy – a on by si je s nimi i spletl, kdyby nebyly studené a bez chuti. Jakmile se mu upravil zrak, zaostřil před sebe do dálky.

Všiml si Eviných zad. Její úzká ramena byla pokrytá sněhem, stejně jako látka už od pohledu teplých kalhot.

Na zádech voda vytvářela mapy suchých a mokrých míst, s bílými ostrůvky. Dokonce i její vlasy byly opět slepené k sobě v několika pramenech tak, že připomínaly spíše chobotnici.

Jako to znal u Kaizer.

Zastavila se. Natočila hlavu na stranu jako sondující surikata – kořist, která se rozhodla vrátit úder. David viděl jen špičku jejího orlího nosu, jež vykukovala skrze nahnědlá chapadla, ale oči se mu záměrně skryly.