Nexus |Humanoid sequel| ✓

Kapitola 20. - Plechovčí náměstí veřejných poprav

Po dlouhé době se opět probudil s úsměvem na rtech.

Vzpomínka na Filipa sice nebyla tak silná jako na Sáru nebo maminku, ale rozhodně patřila mezi ty oblíbené.

Přesně si nepamatoval, z jakého důvodu ho Dohnalová tak zbila, ani se nesnažil si na to vzpomenout. Nejspíš by se mu to ani v nejmenším nelíbilo.

Dokud měl dobrou náladu, chtěl si ji ponechat alespoň do doby, než ho do odporné reality vrátí jeden z jeho šílených společníků.

A není celý lidstvo šílený? Snažíme se utýct něčemu tak přirozenýmu, ale nakonec tomu vběhneme do náruče jako naivní třináctka chlapovi ze seznamky.

Pomalu otevřel oči. Už nemohl spát, ačkoli si to přál. Svou odměnu dostal, vyčerpal si ji na nejspíš svou poslední noc.

Sice se mu mohlo zdát něco lepšího, něco, co by v sobě mělo jak Filipa, tak i Sáru a maminku – a možná by se tam mohl objevit i otec, když už to bylo naposledy –, ale byl spokojen s tím, co dostal.

Nestěžoval si.

Jakmile je protřel a pořádně promrkal, pomalu zvedl hlavu. Tentokrát věděl, že usnul pod stolem, díky tomuto magickému místu se mu vybavila zrovna tato vzpomínka.

Děkoval své paměti a jejím ubývajícím nedostatkům a výpadkům a rozhlédl se po místnosti.

Jak očekával, všichni spali. Dokonce i Briketa – fúrie, k níž mu nic lidského nepasovalo – tiše oddechovala na pohovce, kterou jí očividně Eva s Hubertem nechali.

Ani to mu nevadilo, její pohodlí znamenalo, že od něj bude co nejdál.

Už chtěl vylézt ze svého dočasného útočiště, když vtom si vzpomněl na posledního člena jejich sebevražedné jednotky – a ne, pes to nebyl, toho se mozek odvážil zmínit až teprve tehdy, když ucítil puch výkalů.

Androidčina hlava, která si poklidně hověla v jeho náruči i ve spánku, spadla na zem se zaduněním.

Mohl být jen rád, že to nikoho nevzbudilo.

Leknutím hlavu rychle vzal a skryl ji pod paži. Byla mrtvá – ne mrtvá jako mrtvá, ale to byl pro něj nepodstatný detail –, nemohla cítit bolest, ačkoli si byl jistý, že normálně by ji cítit mohla.

Přesto v něm zůstal ten pud, co ho nutil hlavu chránit vlastním tělem, dokud nedojde na nože.

Opatrně vylezl ven a vytáhl se na nohy. Bolelo ho celé tělo z nepřirozené polohy, kterou si ke spánku vybral, ale to musel ignorovat. Další výpadek mít nemohl, proto si ani nedovolil se protáhnout, aby svaly a jejich napětí uvolnil, a i s hlavou vyšel k místu, kde nechal svůj batoh.

Uvědomil si, jakou pitomost udělal, když si nevzal k sobě i její srdce.

Čekal ho ještě poslední úkol, který zkrátka nesměl zanedbat. Poslední zoufalý krok zpátky do dob, kdy si žil ve své nostalgii spokojeně a v takové míře strachu, že se to dalo snášet.

Po krátké rozvaze vytáhl z batohu vše nedůležité, což v podstatě zahrnovalo jak léky, tak i jídlo a tekutiny, a opatrně do něj vložil blonďatou hlavu.

Srdce, stále ještě ukryté v jeho šále, položil na ni, aby se mu nic nestalo, a nasadil si batoh na záda.

Utíkání před povinností se stalo jeho špatným zvykem. Nebyl na to pyšný, ani trochu.

Ještě nedávno si přísahal, že už utíkat nebude, že zůstane po boku svých druhů až do smrti posledního z nich – nebo potažmo jeho smrti, ale o tom, že zemře mezi posledními, nepochyboval.