Nexus |Humanoid sequel| ✓

Epilog

Žádný pevně daný harmonogram už neexistoval.

Lidé, kteří v bezpečí přečkali hrozbu Inteligence, pomalu vylézali ze svých úkrytů zpod budov centrály, kde je Daniel Soudek schoval, aby je uchránil před vlastní chybou.

Spousta z nich neviděla denní světlo několik let. Ti, kteří si zakrývali oči dlaněmi, když vylezli z podzemí, byli ohromeni tím, jakou spoušť viděli. A pes, který jim pomáhal zahánět nudu, nadšeně poskakoval po čisté podlaze.

Všichni androidi leželi na podlaze jeden na druhém, jako by přiletěla kouzelná víla a všechny mávnutím hůlky uspala.

Vysoká blondýnka, která za sebou táhla svou o mnoho menší mužskou verzi, přeskakovala těla s lehkostí postřelené laně.

Krátké vlasy měla mastné, slepené k sobě, byla hladová a měla obrovskou žízeň.

Už se nechtěla s ostatními dělit o tu trochu vzduchu, kterou potřebovala k životu. A i Ignác se po pár dnech stal možností pokrmu, který by mohl naplnit jejich žaludky.

„Ale co Jana?" zajímal se malý chlapec.

„O tu se postará plesnivá babizna," odvětila s klidem a zastavila se, aby i on mohl přelézt. „Spíš mě zajímá, co se tady stalo. Ale stejně toho brzo budou plný zprávy."

„Mám hlad," zakňučel.

„Já vím, mrně. Neboj. Něco najdeme. Jen musím někoho najít."

Blonďáček už neodporoval. Věděl, koho měla na mysli, a i on ho chtěl vidět.

Vlastně to byl ten samý člověk, co je svedl dohromady, jejich společné téma prvních rozhovorů. Jejich zbabělý hrdina.

Nemuseli hledat dlouho. Hubert jim řekl, kde by měli nakukovat, dokonce jim dovolil vstoupit dovnitř pod podmínkou, že se ho nepokusí probudit.

A tam, kde na zubařském křesle seděl David Merkl ruku v ruce s jeho Klárou, se oba zastavili.

„Tak takhle skončil," prohlásila Eva a podívala se na veterána.

„Chcete soukromí?"

Přikývla.

Ani Míša neodporoval. A jakmile je Hubert opustil, oba hledali cokoli, čím by mohli svého kamaráda vysvobodit.

Marně.

Našli pouze záznamové zařízení, na němž byla videa Pavla Metličky.

Jedna nahrávka však byla nová. Nebyla pojmenovaná, ale dokonce ani sám David ji neotevřel.

Eva neodolala své přirozené zvědavosti. Posadila se na zem, aby to slyšel i její malý společník, a spustila to.

„Takže..." promluvil k nim známý hlas, „měl bych se představit. Mé jméno je David. Někteří z vás mě znají jako Davču, někdo jako Davídka Vodičku, Dejva, nebo Dávu. Ale stoprocentně jste slyšeli o Davidovi Merklovi, klukovi, co se bál.

Nevím, kde začít. Moc času nemám, za chvíli mě čeká konec, tak bych snad mohl říct pár slov k tomu, proč jsem tohle nahrál.

Chtěl jsem, abyste počkali. Ať jste kdokoli, nezapínejte mě, dokud si nebudete jistí, že zvládnete armádu androidů a jednoho blbýho magora.

Fajn, varování bychom měli za sebou. Mám ještě pár témat, ke kterým bych se rád dostal, ale asi se nedostanu ke všem.

Tak teď rychle zdůrazním, že by bylo dobrý, kdyby se zrušily schody.

To je vražda. A věřte mi, že na vraždy jsem expert.

Ano, zabil jsem ty lidi v zastupitelstvu. Ale jinak to nešlo. Inteligence musí počkat, než bude hodna lidstva, to by si měli lidé uvědomit. A tento zoufalý pokus vás snad naučí, že byste to měli brát vážně.

Mám na rukou krev spousty lidí. Ale taky jsem měl možnost vidět spousty šťastných úsměvů, dětské jiskry v očích a čirou radost.

Nevím, kolika lidem se v téhle době poštěstilo, aby to viděli, ale mně ano. A za to děkuju vám všem.

Asi se mi nepodaří udělat dlouhou nahrávku, nejsem zrovna ukecaný.

Táta, ten uměl skvěle mluvit. Doufám, že se s ním Daniel Soudek setkal, a že k němu doputoval i David Vodička, kterého jsem v sobě spoustu let věznil.

A teď by to chtělo nějaký výrok. Abych se přiznal, měl jsem spoustu zajímavých myšlenek v průběhu mého útěku. Ale teď si nedokážu vybavit nic.

Všechno, co chci říct, už někdo přede mnou řekl. Nemusel to být známý moudrý člověk. Ani to nemusel být člověk. Bohatě stačilo, že uměl myslet.

Lidi, nebojte se umírat. Nebe existovat nemusí, ale vše by mělo skončit. A teď nemluvím jen o životě, ale také o jakémkoli příběhu v knize, kterou si otevřete.

Jednou se dostanete na poslední stranu. Bude to bolet, nebude se vám to líbit, ale takový už život je. A já jsem svou první kapitolu ukončil.

Je jen na čase a na vás, jestli bude můj příběh pokračovat, nebo jestli budu navěky uvězněn ve vlastním těle.

Ale to nevyznělo hezky, že? Ve skutečnosti jsem šťastný. A ačkoli moje matka nikdy pohádky nevyprávěla až do konce, já to rád dokončím.

A žili jsme šťastně až do smrti."

Nahrávka skončila tichým zalupáním.

Bylo příjemné opět slyšet jeho hlas, po takové době.

A hlavně už chápala, co se jí na něm nezdálo a proč by ho neměla zabíjet.

„Pojď, Míšo," vyzvala chlapce, když se zvedla ze země.

„My ho neprobudíme?" podivil se.

Eva se pousmála a vzala ho za ruku.

Ještě k němu podřepla a ukázala za něj na tmavovlasého androida a jeho blonďatou společnici.

„Šípková Růženka musí počkat na svýho pravýho prince," prohlásila a sevřela ho v pevném objetí.

Míša už nic nenamítal. Tehdy byl moc malý na to, aby to pochopil.

Ale slíbil si, že bude Davida navštěvovat a kontrolovat, jestli se náhodou neprobudí.

Oba se zvedli a vyrazili ke dveřím.

Chlapec proskočil dveřmi, aby ho nelákalo po pokoji hledat vypínač, žena se ještě zastavila a naposledy se podívala přes rameno.

„Hezký sny, Dávo," zašeptala do ticha a zavřela za sebou dveře.

Projekt Merkl skončil společně s projektem Inteligence.

Jeden bez druhého nemohli být. A David Merkl s Klárou toho byli výborným důkazem.

David Merkl byl vždy lidštější než Danielovy ostatní výtvory. Byl synem, byl synovcem, výborným přítelem. Byl tak lidský, že svou lidskost nemohl ztratit.

David Merkl nikdy nebyl člověkem, ale stal se historicky prvním androidem, s nímž by si ho obyčejný člověk mohl splést.

Zapsal se do dějin jako hrdina.

Jako David Merkl, člověk v umělém těle.